Bagdádská konference o budoucnosti Iráku

A jsou to také země, které Američané obviňují z podpory násilností, které se v Iráku odehrávají. Pokud by se tedy představitelé všech těchto států měli setkat na jedné konferenci, mohlo by to znamenat přelom. Podívejme se na celou věc očima jednotlivých aktérů.

Pomineme-li samotný Irák, který si ze všeho nejvíce přeje ukončení násilí, pak nejjednodušším případem je zřejmě Sýrie. Tato země se v uplynulých letech ocitla pod několikanásobným tlakem. Damašek přišel o značné příjmy tím, že už se přes jeho zemi nepašuje kdysi embargovaná irácká ropa, a chybějí mu také peníze, které domů posílali syrští "gastarbeitři" v sousedním Libanonu. Ti ovšem z této země odešli spolu se syrskými okupačními vojsky, které se musely stáhnout po vraždě libanonského expremiéra Rafíka Harírího, v níž měl zřejmě Damašek prsty. Země má tváří v tvář USA trumfy, které z ní zároveň dělají vyvrhele mezinárodních vztahů, totiž podporu teroristických hnutí Hizballáh a Hamás, a přinejmenším přimhuřování očí nad teroristy, kteří snadno překračují syrsko-iráckou hranici. Nepříliš stabilní režim Bašára Assada tedy velmi stojí o to, aby s ním Američané začali jednat jako rovný s rovným a on získal prostor například pro jednání s Izraelem o návrat Golanských výšin.

Írán je ve srovnání se Sýrií mnohem silnější a sebevědomější hráč. Teherán se v poslední době snaží hrát úlohu regionálního hegemona. Rozhovory s Američany k tomu zas tak moc nepotřebuje, ale kdyby k nim přece jen došlo, může dále zvýšit svou prestiž a pro prezidenta Ahmadínežáda, který se v poslední době nemůže prokázat viditelnými úspěchy, by to znamenalo určitou úlevu. A v případě, že Teherán opravdu podporuje šíitské jednotky v Iráku, jak tvrdí Washington, mohla by to být pro současnou příležitost tuto politiku opustit dříve, než se obrátí proti Íráncům samotným. Bylo by to ovšem se ctí a výměnou například za smířlivější americký postoj k íránskému jadernému programu. V každém případě se Írán může domnívat, že Američané se lekli své vlastní rétoriky a chtějí jednat, aby nemuseli splnit své vlastní hrozby vůči Teheránu. Není tedy divu, že íránský ministr zahraničí Manúšehr Motakí už oznámil, že přijal pozvání svého iráckého protějšku a do Bagdádu přijede.

Nejzajímavější je asi případ samotných Spojených států. Jak známo, americká administrativa je rozpolcena mezi radikálněji naladěné síly, představované především Dickem Cheneym nebo bývalým velvyslancem při OSN Johnem Boltonem. Toto křídlo bylo oslabeno odchodem Donalda Rumsfelda, nepříliš nadějným vývojem v Iráku a také závěry zvláštní skupiny, která měla navrhnout změny americké politiky v Iráku. Tato skupina doporučila zmírnit dosavadní ostrý kurs. Cheneyho křídlu se však zatím dařilo prosazovat opak, tedy zvyšovat tlak. Dosáhli nárůstu počtu amerických jednotek v Iráku, zveřejnili důkazy o přítomnosti íránských zbraní v Iráku a do Perského zálivu zamířila další letadlová loď.

Zastánce umírněnější politiky reprezentuje ve Washingtonu především ministryně zahraničí Condolleezza Riceová, a ministr obrany Robert Gates, kteří své názory presentují jako novou hlavní linii USA. Mají za sebou podporu nového demokratického Kongresu, a také nedávný úspěch při jednání o severokorejském jaderném programu. Riceová naznačuje, že pokud vše půjde dobře, tak krátce po bagdádské schůzce by se mohla konat další konfeerence, například v Istanbulu, které by se už zúčastnila i ona. Zatím se zdá, že USA bude v Bagádu zastupovat americký velvyslanec v Iráku Zalmaj Chálizád.

Vše tedy signalizuje, že boj v nejvyšších amerických kruzích je tvrdý a odráží se i v přístupu k ohlášené bagdádské konferenci. Oznámení o americké účasti na konferenci přišlo ze State Departmentu v okamžiku, kdy Cheney na své pracovní cestě trousil hrozby na adresu Íránu. Hned ve středu se ovšem ozval mluvčí Bílého domu Tony Snow s tím, že žádná dvoustranná jednání s Íránem a Sýrií se neodehrají, pokud tyto země nevyhoví americkým požadavkům. Tedy že Teherán zastaví svůj program na obohacování uranu a Sýrie se vzdá podpory Hizballáhu a Hamásu.

Boj o bagdádskou konferenci je tedy střetnutím o koncepci příští americké zahraniční politiky. Tedy například o to, zda diplomacie znamená jednat jen s přáteli, a s nepřáteli za žádných okolností nemluvit a pouze na ně tlačit. Prezident Bush jakoby zatím tento spor jen sledoval. Jedno je jasné - jestliže se Riceová nebude moci prokázat rychlými výsledky svého umírněného přístupu, Cheney se vrátí na pozici jedničky americké zahraniční politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .