Ázerbájdžánské parlamentní volby

Státní moc však velmi dobře věděla, že podobné mučednictví by se jí v těsně převolebním období moci nemuselo vyplatit, a tak Gulijevovo pronajaté letadlo po dvouhodinovém kroužení nad hlavním městem země Baku muselo odletět do ukrajinského Simferopolu.

Mluvíme-li ale o drsných metodách Ilhama Alijeva před volebami, týká se to především politické opozice fungující doma. Několik jejích předáků bylo preventivně zatčeno a předvolební mítinky, pokud se vůbec směly konat, musely proběhnout mimo centrum hlavního města.

Prezident Alijev šel ale ještě dál: Pár týdnů před volbami odvolal z jejich úřadu dokonce vlastní vysoké vládní úředníky - ministra zdravotnictví Ali Insanova a ministra hospodářství Farhada Alijeva. Těm bylo společně s dalšími činovníky vládních institucí inkriminováno, že společně s Rasulem Gulijevem se pokoušeli připravit a provést v zemi těsně před volbami státní převrat. Minulé úterý státní televize oznámila, že nedaleko Baku se podařilo najít i skladiště zbraní, s jejichž pomocí chtěli "spiklenci" onen převrat provést. A aby nechybělo nic z arsenálu podobných prostředků politického boje v uvozovkách, někteří takto obvinění se o den později ve stejné státní televizi ke svým zločinům, samozřejmě taky v uvozovkách, veřejně přiznali. Inu - nic nového pod sluncem.

Stodvacetpět poslanců bylo včera z více než 1500 kandidátů poprvé vybíráno většinovým systémem Politické strany však přesto sehrály velkou roli. Proti vládní straně Nový Ázerbájdžán vystupoval především blok Azadliq (Svoboda) sdružující tři opoziční uskupení - Národní frontu Ázerbájdžánu, Demokratickou stranu Ázerbájdžánu a muslimskou stranu Musavat. Opozice volby jako obvykle označila za zmanipulované, požaduje zrušení jejích výsledků a na zítra svolává do Baku velkou protivládní demonstraci. Dá se očekávat, že ta ji jako obvykle tvrdě a poměrně efektivně rozežene.

Ázerbájdžán má mezi všemi postsovětskými zeměmi vyjma Pobaltí velmi specifické místo. Jeho ekonomika je na tom díky zásobám ropy a zemního plynu i nedávno otevřenému ropovodu z Baku přes gruzínské Tbilisi do tureckého přístavu Ceyhan podstatně lépe než jiné srovnatelné ekonomiky. Ještě podstatnější ovšem je, že Západ mhouří nad nedemokratickými metodami vládnutí Ilhama Alijeva oči víc, než si tento režim zasluhuje. Důvodů je řada, ale zdůrazněme alespoň dva.

Zaprvé má velký zájem na kaspické ropě, jejíž úloha sice ve světové bilancí zásob není nijak světoborná, ale za předpokladu, že v regionu bude relativní klid, je Ázerbájdžán v současné světové energetické krizi stále důležitějším rezervoárem černého zlata a součástí hlavně amerických snah o další diverzifikaci zdrojů.

Zadruhé, a to je dnes možná ještě důležitější, je autoritářský režim prezidenta Alijeva v této chvíli zárukou, že alespoň s touto zakavkazskou zemí je možné počítat jako s oázou klidu v regionu. Uvědomíme-li si, že na sever od Ázerbájdžánu leží neklidná oblast čečenského konfliktu, zasahující až do přímo sousedícího Dagestánu, a že na jihu osmimilionová země hraničí s nevyzpytatelným Íránem, je jasné, že některé věci mají i pro Západ nakonec větší cenu než případný demokratický či alespoň demokratičtější vývoj této postsovětské republiky.