Až příliš zdaněná procházka

O zdražování tady mluvíme často, o těch nahoře vlastně bez ustání, takže zbývá ujasnit si, co je míněno tím "naše" a oním "jejich".Můžeme tedy začít radostmi. Nevím úplně přesně, co je naší radostí, nás chudých lidí.

Kolik lidí, tolik radostí. Dříve se říkalo, že chudí mají hodně dětí, protože jim nezbývá na biograf. Čímž jsme jednu radost vyloučili, neboť jsme už rozumní a většinou máme televizi.

Nejsem si také jist, zda zrovna alkohol a cigarety jsou poslední radostí chudých lidí, nebo říkejme - nemajetných, aby to nevyznělo příliš drasticky. I nemajetní popíjejí a kouří.Pravdou je, že obyčejné cigarety pro obyčejné lidi stojí kolem čtyřiceti korun, zatímco pověstné "ameriky", co synonymum pro kuřivo lepších lidí přes padesát. Také korun.A bude hůř. Skotská whisky je, jestli se nepletu, bratru za čtyři stovky, rum pětkrát levnější - přibližně. Pivo je pro bohaté i nemajetné, ba i pro bezdomovce za stejnou cenu, alespoň to v lahvích, ono točené se neplatí ani tak na míru, jako na prostředí a lokalitu. Irský guiness na Starém městě je jistě dražší než domácí desítka ve výčepu v rohu vietnamského tržiště, kam Viktor Železný, i když tu kuponově privatizoval příliš nechodil, natož pak by si dnes z Baham odskočil na žejdlík do drahé domoviny.

Jsou ovšem lidé, pro něž poslední radostí je třeba čtení pěkné knížky, psaní básniček nebo procházka v rozkvetlých lukách. Pro ně máme zprávy nejpříznivější - ještě nepadlo ani mezi poslanci, ani mezi senátory, jediné slovo, že by se například chystalo zdražení procházek v rozkvetlých lukách nebo snění pod širým nebem .Obě radosti nepodléhají ani dani z přidané hodnoty, ačkoli každý uzná, že hodnota Máchova Máje je nemalá, o radosti z luční procházky ani nemluvě.

Takže každý nekuřák a zapřísáhlý abstinent může právem protestovat ohledně preference posledních radostí. Netuším, co jsou radosti velice bohatých lidí, ale soudím podle obálek časopisů, které jinak ke čtení moc nejsou, že radostmi takových jsou limuziny, vily ve tvaru zámků, nekonečné recepce, vyhřívané bazény a počítání peněz na váhu.

Vloni jsem měl příležitost mluvit s jedním skutečným, živým miliardářem a tvrdil mi zcela přesvědčivě, že ho nebaví už nic jiného na světě než jeho malá dcera. Proč mu nevěřit. Ostatní ho ani tak nemusí bavit, protože se takřka o nic nemusí starat.

Oproti jemu nemajetný člověk musí bloudit mezi regály samoobsluhy a sčítat desetníky na cenovkách, které už v peněžence, ani v pokladně neplatí. A mnohým hrozí vyhazov z bytu, z práce,prudký pád životní úrovně a martyrium , jak přežít. K tomu se jim většinou dostává rad z parlamentu, že si mají usilovněji hledat zaměstnání - a občas nějakého poslance napadne, že by ti neschopní příživníci mohli aspoň konat veřejně prospěšné práce. Věřím, že je dost neschopných a také dost příživníků, jak se říkalo už dříve , za socialismu a bylo to i trestné, ale také vím, že je ukrutné množství lidí, kteří běhají od čerta k ďáblu, aby se dozvěděli, že ke slušnému vychování patří umřít ve věku 45 let a nadále neotravovat naši dynamickou společnost.

Nevím, zda prozrazuji přímo státní a celosvětové tajemství, ale nemajetní, kteří zatím mají práci a dostanou o dvě tisícovky více v platu než kolik by dostali od státu v nezaměstnanosti, nepracují nikterak nadšeně a budování kapitalismu nám hatí špatnými náladami.

Pravdou je, že člověk, který má hlad, nemá co kouřit a ve schránce nalézá jenom upomínky , nemá zrovna chuť číst si nepřetržitě Vergiliovy eklogy a tonout v romantickém vytržení.

Ta otázka nebyla ani tak o radostech a o tom, proč miliardář koupí lahev whisky za čtyři stovky, když si nemajetný nemůže mnohdy dovolit ani ten rum, ta otázka byla o spravedlnosti. Přesněji řečeno - o našem pojetí spravedlnosti. Můžeme si tisíckrát říci, že miliardy lidí na této planetě jsou na tom neskonale hůře.Že za pár dolarů měsíčně dřou, že mnohde umírají hlady, válkami,léčitelnými nemocemi.Evropa má silně vyvinuté sociální cítění a hned po Spojených státech nejvíce participovala na relativním blahobytu z neuvěřitelného technického pokroku. Vzdávat se životní úrovně je neskonale těžší než si rychle zvykat na opak. Utěšovat se tím, že už nemusíme tahat kvádry na stavbu faraonských pyramid nebo dostávat za trest od panského drába důtkami, a je to přece jenom pokrok, je rovněž nesmysl.

Ale pročže má mít mnohonásobně vyšší životní úroveň volený zástupce svých většinou ne zrovna bohatých voličů, je záhada pro všechny, kteří se ptají na cenu radostí a nejenom posledních. Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít, křičeli komunisté a už za jejich dnes si žili dobře.

Poslední aférkou našeho politického jeviště je příběh, kterak Jana Volfová v nemilost své strany upadla.Upadla pro špatné hospodaření Střední školy pro administrativu v Evropské unii. Co se od ní studenti naučili, v životě jako když najdou : poslanec, politik, senátor, vyvolený straník neupadá v nemilost , protože špatně hospodaří s penězi nemajetných, nebo přesněji - s daněmi, se státními financemi, ale proto že se mu nedaří tam, kde se hospodářský Kocourkov nedá schovat tak snadno jako v širých nepřehledných lánech politiky.A státu, které sice žije z občana, ale nejraději by se od toho otrapy tak nějak distancoval.

A to už vůbec nemluvím, že by bylo docela záslužné na toto téma promluvit o německém kazateli, teologovi a filozofovi Mistrovi Eckhartovi, XIII.století, který v promluvě Beati pauperes spiritu... Blahoslavení chudí duchem, jejich je království nebeské, promlouvá způsobem, který byl vlastně oceněn až o 6OO let později Martinem Heideggerem, Erichem Frommem, Carlem Gustavem Jungem a mnohými dalšími mysliteli, kteří ovlivní i duchovní vývoj XXI.století.

Pokud se ovšem sebevražedným teroristům nezdaří umožnit nám předčasné seznámení s Královstvím božím a otázka pozemského majetku se tak nestane naprosto bezpředmětnou.