Až nás budou miliony

Nemám pro ně slova útěchy: nejpozději do roku 2050 se totiž počet Američanů zvýší o dalších 100 milionů. Bude to znamenat, že v průběhu jednoho jediného lidského života se americké obyvatelstvo zdvojnásobí ve své početnosti.

Spojené státy jsou v dnešním světě jedinou průmyslovou mocností, jejíž obyvatelstvo nestagnuje, nýbrž roste. Díky přistěhovalectví, ale také zásluhou vysoké porodnosti kyne americká populace dva až třikrát rychleji než obyvatelstvo Jižné Koreje, Británie a - světe div se! - také Číny. O Rusku, Japonsku nebo Německu darmo mluvit - všechny tři demograficky stagnují nebo vymírají.

Jeden ani nemusí být velebným kmetem, aby si dobře pamatoval dobu, kdy se tehdejší Sovětský svaz mohl pochlubit obyvatelstvem dvakrát početnějším než Amerika. Demografické výhledy mluví o tom, že v době, kdy USA budou slavit narození 400 miliontého Američánka, překročí Rusko Rubikon 100 milionu, ovšem směrem dolů. Evropská unie sice neustále expanduje na východ a v maximálním bodě může dosáhnout až na 450 milionů lidí, avšak všechny postkomunistické populace, od Bulharska až po Estonsko, se vyznačují mimořádně nízkou porodností. A to znamená, že EU nasává do sebe převážně stárnoucí obyvatelstvo dodatečně zatěžující beztak k prasknutí napjaté zdravotní a důchodové systémy. Délka života se zajisté zvyšuje také v Americe, ale tady jde především o věkový průměr, poměr mezi starými a mladými, a v tomto smyslu průměrný Američan je pořád ještě zelenáčem mezi vetchými Němci, Japonci, Jihokorejci nebo Italy. V polovině tohoto století celá třetina zmíněných národů bude mít průměrný věk přes 65 let, zatímco mezi Američany to bude stále ještě pouhá jedna pětina. Demografická dynamika bude mít jistojistý dopad na lidské chování. Zatímco stále méně Italů, Němců, Japonců nebo Rusů zakládá rodiny, Amerika se drží starých matrimoniálních zvyků. Tam, kde mizí tradiční rodina, ztrácí se ochota vychovávat děti. Nedávný průzkum ukázal, že jen polovina mladých Italek hodlá někdy v životě povít dítě. Národ složený ze stárnoucích bezdětných jedinců sotva bude jednat se stejnou zralou odpovědností jako společenství lidí, jež má starost o budoucnost svých dětí a dětí jejich dětí.

Navzdory chmurným předpovědím některých urbanistů naprostá většina amerického obyvatelstva nebude vegetovat v přeplněných a upadajících velkoměstech, nýbrž roztroušeně po venkově. Až 80% Američanů stále preferuje život v rodinných domcích a jen 10 až 15% chce bydlet poblíž městských center. Tzv. "návrat do měst", který byl pozorován u části silných ročníků, kterým se u nás říká "Husákovy děti", skončil stejně rychle, jako začal. Stejně tak jako jejich rodiče preferují mladí Američani i nyní spíše menší a přehlednější města s dobrou dopravní dostupností a nízkou zločinností. Však ani velkoměsta nezajdou na úbytě, protože i těch 10 nebo 15% lidí, kteří v nich touží žít, činí nezanedbatelných několik desítek milionů nových měšťanů.

Růst americké populace je nevědomým vyjádřením víry ve společnou budoucnost.

Před 170 lety Alexis de Tocqueville vyjádřil přesvědčení, že Amerika vzkvétá netoliko díky geniům z Washingtonu, jako spíše zásluhou své ústavy, velkým zásobám úrodné půdy, smyslu pro rovnost a podnikatelskému duchu, ojedinělé spirituální vitality a smyslu pro obec a rodinu. Spojení těchto faktorů vždy odlišovalo Ameriku od jiných zemí a v naší cynické a sekulární době to platí více, než kdykoli předtím. Jenom spojením těchto faktorů lze vysvětlit, proč americká populace překonala mezník 300 milionů lidí v době, kdy většina světových protihráčů prožívá demograficku stagnaci. Stejná kombinace faktorů skýtá naději, že až jich za něco málo desítek let bude 400 milionů, dokáží si s tím poradit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .