Austrálie a didgeridoo
Písně domorodých Australanů většinou doprovázejí jednoduché hudební nástroje. Kromě nejznámějšího didgeridoo se používaly nástroje zdůrazňující rytmus, například dřevěné hůlky, duté větve, bubny nebo chrastítka naplněná semínky. Na severním pobřeží se těšily oblibě velké lastury. Protože jsou tyto nástroje poměrně jednoduché a rozšířené i v ostatních částech světa, povíme si dnes něco o didgeridoo - jednom z velkých symbolů domorodé australské kultury.
Podle některých pramenů didgeridoo - dutý dechový nástroj - patří mezi nejstarší hudební nástroje světa. Názory na jeho stáří se často velmi liší, nicméně obecně je přijímáno, že didgeridoo vzniklo nejméně před čtyřiceti tisíci lety pravděpodobně v Arnhémské zemi na severu Austrálie. Do ostatních částí kontinentu se ovšem rozšířilo až jako důsledek britské kolonizace. Částečně k tomu došlo kvůli jednotnému nerozlišujícímu pohledu Evropanů na domorodou kulturu a zčásti kvůli přesunům domorodců ze severních částí do rezervací na jihu. Dnes je didgeridoo považováno za nejvýraznější znak domorodé hudby.
Tento nástroj je dnes znám především pod svým anglickým názvem, jenž pravděpodobně vznikl onomatopoickým přepisem jeho zvuku. Podle jiné teorie pochází název didgeridoo, někdy psaný jako didjeridu, z gaelských slov dudaire dubh, v anglickém přepisu vyslovovaných jako doodjerreh doo. Na velmi podobný nástroj se totiž hrálo v Irsku v době bronzové. Australské kmeny pro tento hudební nástroj mají dohromady více než 40 různých jmen, neboť každá jazyková skupina používá svůj vlastní název, například yigi yigi, bombo nebo yidaki.
Na didgeridoo se většinou nehraje jako na sólový nástroj, často doprovází zpěv a rytmický nástroj (dvě malá dřívka). Tradiční didgeridoo se vyrábí z bambusu nebo z kmene eukalyptu, jehož střed byl vyhlodán termity. Dnes se ale dají najít i didgeridoo z umělé hmoty. Často bývají zdobena okrovou barvou s bílými totemickými symboly. Výjimečně dlouhá didgeridoo, měřící dva i více metrů, byla používána při rituálech, kde reprezentovala jednu z mytických postav - Duhového hada.
O původu didgeridoo se vypráví mnoho pověstí. Podle vyprávění kmenů ze Severního teritoria se jednou válečník jménem Yidaki vracel z lovu na klokany, když si na zemi všiml ulomené větve. Zvedl ji, a protože byla uvnitř plná termitů, foukl do ní, aby je dostal pryč. Hluboký zvuk, jenž větev vydala, se Yidakimu zalíbil. Také si všiml, že může měnit rytmus a tón. Vzal si tedy větev s sebou a začal hrát pro ostatní a učit je. Když Yidaki zemřel, jeho duše přešla do oné duté větve. Proto také některé kmeny na severu věří, že didgeridoo má v sobě duši muže a ženy by na něj neměly hrát.
Didgeridoo vytváří nízkofrekvenční zvuk slyšitelný na dlouhé vzdálenosti. Hra na didgeridoo a poslouchání jeho zvuku má prý meditativní charakter, proto bylo často využíváno v domorodém šamanismu a léčitelství.
Didgeridoo se stalo velmi oblíbeným hudebním nástrojem i daleko za hranicemi Austrálie. V Austrálii se dokonce dostalo až do symfonického orchestru, když před deseti lety společně vystoupili domorodý hráč na didgeridoo William Barton s Queensland Symphony Orchestra. O tom, že spojení zvuku didgeridoo a skladeb klasické hudby není tak bizarní, jak by se na první pohled mohlo zdát, nás v českém prostředí může přesvědčit například i projekt známého houslisty Jaroslava Svěceného, na jehož připravovaném albu skladeb Antonia Vivaldiho didgeridoo také zazní. Didgeridoo má po celém světě své příznivce a můžeme předpokládat, že jich bude i nadále přibývat.
V dalším článku, který zde najdete v pátek 11. 7., již opustíme téma domorodé hudby a dozvíte se více o tradičním výtvarném umění.
Přečtětě si taky články Jany Šafaříkové Austrálie a Songlines a Snění australských domorodců.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
