Atentáty na Hitlera II

Puč, který začal u bavorského piva a bílých bavorských klobás v bavorské pivnici pokračoval na ulicích Mnichova krvavými přestřelkami. Bilance - čtyři mrtví policisté, třináct mrtvých mužů z Hitlerovy bojůvky.
Hitler té noci, jak se zdálo, definitivně prohrál a německé i evropské veřejnosti se začalo zdát, že mnichovský pivní puč se stal jen bezvýznamnou epizodou ve vzrušených dobách. Dokonce i tak jasnozřivý spisovatel jako Stefan Zweig napsal, že "Hitler upadl do zapomnění". Tragický omyl úsudku.
Stefan Zweig na něj doplatil životem. V Jižní Americe spáchal rozčarovaný a frustrovaný humanista, geniální spisovatel, i se svou krásnou ženou sebevraždu. V Evropě tou dobou už zuřila světová válka a Stefan Zweig cítil, že jeho "svět včerejška" se zhroutil.

Hitler, mylně odsouzený k zapomenutí, si podobných maličkostí jako zhroucení puče nevšímal. V cele landsberského vězení psal Mein Kampf a brány věznice opustil pln hlubokého přesvědčení, že se na svobodu vrací jako muž s posláním samotné Prozřetelnosti.
Začal se úspěšně drát k moci, a čím výše stoupala jeho zlověstná hvězda, tím více se prohlubovala jeho hypochondrie, schizofrenie i paranoia. Adolf Hitler věděl, že jako muž v čele agresivního politického hnutí přitahuje a přitahovat bude neméně agresivní odpůrce.
Už v roce 1920 ostřelovali komunisté vůz vlaku, v němž cestoval Hitler a jeho věrní. Je ovšem pravda, že Hitler v těch časech projevoval skutečnou odvahu šílence. Když ve Freiburgu kamenoval dav jeho automobil, vyběhl Hitler mezi útočníky a rozehnal ty nejbližší doslova a do písmene - bičem. Dav reaguje podle vlastních zákonitostí. Útočníci se rozprchli.
V Berlíně se jeho kolona musela prodírat - krokem - rozvášněným davem. Hitler se ve voze postavil a tvářil se, že ho rozruch kolem vůbec nezajímá. Později prohlásil, že mu bylo úplně jedno, jestli ho zabijí vsedě nebo vestoje. A dodal: "V těch heroických časech jsem se nelekal vůbec ničeho."
Jakmile se stal kancléřem, stal se i terčem atentátníků a spiklenců. Jako vždy a všude na policii docházely stovky udání. Většinou naprosto bezvýznamných.
Ale začali se už objevovat skuteční atentátníci.

Beppo Römer, komunista, pronikl do budovy kancléřství v roce 1933, ale byl zadržen hlídkou SS. V roce 1942 byl popraven po letech věznění v Dachau.
Další pokus připravil lodní tesař Kurt Lutter, který plánoval bombový atentát. Byl sice zatčen, ale pro naprostý nedostatek důkazů posléze propuštěn.
Nedostudovaný medik David Frankfurter začal plánovat atentát na Hitlera v roce 1936. Nakonec plán změnil a vybral si jiný cíl, vůdce švýcarských nacistů Wilhelma Gustloffa. Vstoupil do jeho domu a namluvil služebné, že je očekáván. Posadil se v salonku pod obraz Adolfa Hilera. Když Gustloff vstoupil, Franfkurter mu vstřelil pět ran do těla a poslední přímo do čela. Z místa činu sice uprchl, ale téměř okamžitě se sám přihlásil na polici.
Při zatýkání pateticky prohlásil: "Jsem Žid a ničeho nelituji."
A tím jsme se při té podivně osamělé činnosti, psaní, dostali od kapitoly mnoha pokusů o atentáty na Adolfa Hiltera k další kapitole. Má atentát vůbec smysl?
Odpověď lze najít u Benjamina Disraeliho: Vražda ještě nikdy nezměnila chod dějin.