Aténský summit Evropské unie

16. duben 2003

Zástupci čtyř desítek zemí se dnes vypravili do Řecka, aby vytvořili slavnostní kulisu pro největší rozšíření v dějinách evropské integrace. Proto bylo pozváno samozřejmě patnáct jaksi domácích, nynějších členů unie, deset, kteří se jimi stanou příští rok a také ti, co se na členství teprve těší a zároveň i ti, kteří budou rozšíření unii sousedy.

Jenže ne každá sláva je jen formální ceremonií, při níž se oceňuje vybranost vysoce zdvořilých formulací. Pro aténské setkání to platí tím spíše, že se koná ve chvíli, kdy jsou evropské země stále ještě rozděleny v hodnocení americko-britského tažení proti režimu Saddáma Husajna v Iráku. Už proto bude poblíž antické Akropole důvod ve volných chvilkách najít příležitost k rychlé a hlavně neformální výměně názorů, případně k hledání cest k jejich sblížení.

Zkušenější evropští politici ještě před Aténami začali myslet na budoucnost. Přesněji řečeno na to, jak bude unie uspořádána, až se příští rok změní z nynější patnáctky na pětadvacítku. Už od loňského února jsou tyto reformy předmětem debaty v Konventu, kde má i Česká republika své zástupce. Několikahodinová diskuse, kterou dnes dopoledne vedli zástupci středních a malých států s předsedou Konventu, bývalým francouzským prezidentem Valérym Giscardem d'Estaingem, je důkazem, že Atény nebyly pouze místem formálních projevů a že se tu jednalo o konkrétních zájmech.

Změna vnitřního uspořádání unie se dotkne vztahů mezi jejími jednotlivými institucemi a malé a střední země ze zkušenosti vědí, že jejich zájmy spíše obhájí silná, jindy z byrokracie obviňovaná Evropská komise. Její vliv by možná oslabily nápady, které prosazuje právě Valery Giscard d'Estaing. Proto byl k setkání s ním v Aténách dobrý důvod. Protože když se skupina zemí rozhodne, že vyvolá pracovní diskusi i při tak slavnostní příležitosti, tak je to i zároveň srozumitelné gesto vůči ostatním, že obhajobu svých zájmů míní vážně.

V rozšířené Evropě bude obhajoba českých zájmů snazší i těžší zároveň. Snazší proto, že ve větším počtu se spíše najdou takříkajíc spřízněné duše, jinak řečeno země s podobnými zájmy. Zároveň ale platí, že obhajoba českých zájmů bude i těžší, protože v unii o pětadvaceti členech nebudou spojenci vždy a ve všech případech stejní. Což mimo jiné bude vyžadovat větší vyjednavačský a diplomatický um, aby bylo možno ty, které nebudeme potřebovat jeden den, mohli v jinou chvíli získat.

Praktičtěji řečeno, jednou budou České republice bližší některé střední a menší země a jindy zas přijde vhod, abychom pro naše argumenty získali některého z velké čtveřice Británie, Francie, Itálie a Německo, nebo z dvojice polovelkých, za kterou se dnes pokládá Španělsko a Polsko.

Ve složitých vyjednáváních bude potřebné, aby česká diplomacie byl co nejefektivnější, což je možné za předpokladu, že domácí politici ve své většině najdou alespoň základní shodu. V minulosti se často opakovaly případy, kdy se z Hradu, Černína a Strakovy akademie ozývaly tóny, které měly do libého souladu daleko. Uvidíme, zda dnešní společné představení, stvrzené podpisy prezidenta, premiéra a ministra zahraničí, je vyjádřením skutečné společné vůle a nebo zda si některý z českých účastníků aténského ceremoniálu doletěl do Řecka jen pro místo na prestižní fotografii.

Jak už při podobných příležitostech bývá, když se na slavnost přihrnou politické těžké váhy, tak sportovním žargonem řečeno, nosiči vody ustoupí do pozadí. Už jen proto by bylo spravedlivé v den podpisu přístupových smluv v Aténách připomenout podíl například hlavního českého vyjednavače Pavla Teličky. Muž, který vešel do povědomí pro většinou zarputilý výraz a pro širokou zásobu mnohdy těžko pochopitelných cizích slov, odváděl svou práci státního úředníka za střídajících se vlád a nutno říci, že právě kvůli střídání politických garnitur to neměl vždy snadné. U bruselského stolu mohl hrát jen s kartami, které mu namíchali doma čeští politici. A chtělo by se podotknout, že některým z nich musel občas vysvětlovat, kdo je v unii spodek a který problém tam má váhu zelené devítky.

Hodnocení úlohy hlavního vyjednavače, který nepřipojí svůj podpis pod přístupovou smlouvu proto, že se do Atén rozhodl přiletět také český prezident, by rozhodně nemělo vyznít jako politování. Protože tak schopný a bystrý vyjednavač i po pěti letech urputných debat jistě ještě svou maršálskou hůl z batohu nevytáhl a proto tu zajímavější a náročnější budoucnost má možná ještě před sebou.

autor: Adam Černý
Spustit audio