Atatürk – otec Turků

Kdybychom to věděli, možná bychom pochopili, proč je tento muž v Turecku dodnes nedotknutelnou osobností a proč skoro každé město i zapadlá vesnice mají někde na náměstí Atatürkovu sochu.

Zavítáte-li do Turecka, určitě nepřehlédnete, jak živý je stále tento kult osobnosti. Atatürk nejen že stojí na náměstích a jeho fotografie visí ve školách a úředních budovách, podobizna muže, jehož celé jméno je Mustafa Kemal Atatürk, je často k vidění i v obchodech, pracovnách i obyčejných bytech. Lidé si často a rádi připomínají jeho zásluhy. A proč tedy? Kdoví, kde by dnes Turecko bez Atatürka bylo.

Když Osmanská říše prohrála v 1. Světové válce, mělo být její území rozděleno mezi státy jako je Řecko, Itálie nebo Francie. Tureckému lidu měla zůstat jen malá část ve středu poloostrova Malá Asie, která byla převážně hornatá a velmi nevhodná pro zemědělství, kterým se většina Turků živila. Atatürk tehdy zmobilizoval armádu a ve válce za nezávislost nakonec porazil cizí armády a v roce 1923 vyhlásil vznik nového Tureckého státu. A mohl začít s naplňováním svých představ a idejí. Dodnes někteří lidé i samotní Turci nechápou, jak se mu z trosek Osmanské říše, která měla tradičně vedoucí postavení v islámském světě, podařilo vytvořit stát moderní, kde role náboženství nemůže zasahovat do vedení země.

Atatürk se vrhl do reforem, které měly pomoci tureckému lidu dohnat západ. K Evropě Atatürk vzhlížel celý život, rád cestoval a poznával, jak to funguje jinde. A tak tedy začal. Dal volební právo ženám, přesunul hlavní město z Istanbulu, který fungoval jako tradiční centrum sultánů a islámské moci do Ankary, neznámého městečka v neznámé oblasti. Ankara se stala symbolem obyčejných Turků, pro které Atatürk pracoval. Snažil se zmírnil vliv islámu, jak nejvíc to šlo a bojoval proti podle něj barbarským způsobům nevzdělaných vrstev. Zakázal nošení tradičních muslimských čapek nazývaných fez, které byly symbolem osmanských Turků a tvrdě vystupoval i proti zahalování žen.

Mustafa Kemal Atatürk|foto: Julie Urbišová

Směrem k tureckému obyvatelstvu nejednou pronášel projevy o vhodném oblečení civilizovaného člověka. Chtěl, aby lidé vypadali víc jako na západě, doporučoval nošení nízkých bot nebo holínek, kalhot, košilí a kravat doplněných o sako nebo kabát a počítal i s nošením obyčejných klobouků, což zdůrazňoval. Jaký šok tyto poměrně závažné změny vyvolávaly u tehdejší veřejnosti, to si můžeme sami domyslet. Dnes někteří kritici o Atatürkovi mluví vzhledem k těmto krokům jako o diktátorovi. Turci ale na tato obvinění reagují tím, že v té době a situaci, ve které Turecko bylo, byla jeho přísnost jedině přínosem. Naopak zvlášť oceňují Atatürkovo vizionářství a pevnou ruku v provádění těchto reforem.

Atatürk také v Turecku zavedl latinskou abecedu, do té doby používala turečtina arabské písmo. Turecko také přešlo na křesťanský kalendář a novým svátečním a volným dnem se stala neděle, která vystřídala tradiční muslimský den modliteb pátek. Do té doby se také v Turecku nepoužívala příjmení a i s jejich zavedením přišel Atatürk. Právě toto jméno je jeho novým příjmením, které si pro sebe sám vybral. Tak to dělali všichni. Nejstarší v rodě měl právo a povinnost vybrat si nové příjmení, často se tak dělo podle povolání, povahových rysů, ale používala se i poetická spojení, která dobře zněla, jako například růže, což je mimochodem i příjmení dnešního tureckého prezidenta Güla. Příjmení Atatürk je nedotknutelné a nesmí jej používat nikdo jiný.

Atatürk měl ještě mnoho dalších plánů, jak chtěl svou zemi poslat rychleji do civilizovaného světa, jak sám říkal. Chtěl Turky odstřihnout od své minulosti spojené s arabským světem i tím, že plánoval zakázat vysílání nebo hraní orientální hudby a také chtěl, aby ezan, tedy zpěv přivolávající věřící k modlitbám v mešitě se nezpíval v originále – arabštině, ale aby se zpíval turecky. To je jen několik příkladů reforem, které si Mustafa Kemal nedokázal prosadit. Když se člověk dozví všechna tato fakta, možná si uvědomí, proč v Turecku existuje tato až zbožná láska k Atatürkovi. Lidé si uvědomují, že bez jeho reforem by možná žili stejně jako jejich sousedé v Íránu.

Přesto pro Evropana, který je v Turecku poprvé, je jejich obdiv až zarážející. Děti ve školách, které každý den před začátkem vyučování recitují slib Atatürkovi a Turecku, že budou svou zemi chránit, jsou toto příkladem. Už od raného věku děti podléhají takové výchově ve školách a podobné postupy připomínají nepříjemné propagandistické metody. Je ale složité takové jednání hodnotit, protože kemalisticky založení učitelé chtějí vštěpovat dětem ideály moderního a demokratického Turecka a ukazovat jim tak cestu, která je má uchránit přid sílícím radikálním islamismem. To že už moc nezbývá na vlastní rozhodování, alespoň v tomto nízkém věku, to je jiná otázka.

Mustafa Kemal Atatürk|foto: Julie Urbišová

V Turecku je zkrátka Atatürk nedotknutelný, existují zákony proti poškození nebo zesměšnění jeho jména, kvůli podobným pokusům například vláda zakázala v Turecku prohlížení internetových stránek youtube. A na závěr ještě postřeh, na který jsem narazila v textu amerického novináře Stephena Kinzera. Tomu jednou v Turecku jeden mladý muž řekl: „V této zemi můžete říkat špatné věci o Bohu, ale nikdy nesmíte říct nic špatného na adresu Atatürka.“ Tato malá poznámka snad mluví za vše.

Seriál Současné Turecko vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.