Asistovaná reprodukce
Stát se rodiči je dnes pro každý šestý pár v Česku problém. Právě jim ale může pomoci asistovaná reprodukce, která je díky moderním technologiím čím dál úspěšnější. Nicméně, kam až může věda zajít, aby zrození lidského života neovlivňovala příliš? Dokáže náš stát stanovit dostatečně bezpečná pravidla, která chrání před možným zneužitím nejen budoucí rodiče, ale i potenciální děti vznikající ve zkumavkách? A je v pořádku, že rozhoduje například o maximálním věku matky, která ještě smí umělé oplodnění podstoupit?
Lékaři dnes umí díky moderním technologiím pomoci většině neplodných párů
Technologické pokroky ale na druhé straně otevírají stále nové etické otázky, kam až může věda při ovlivňování vzniku nového života zajít.
Umělé oplodnění, před pětatřiceti lety úplně nová a jedinečná léčba neplodnosti, se v poslední době stává pro čím dál víc lidí jedinou cestou, jak mít vlastní dítě. Problémy s plodností narůstají a v Česku už dnes odbornou pomoc při početí dítěte potřebuje každý šestý pár. Čím dál častěji kvůli klesající mužské plodnosti. S tou si ale dokáže lékařská věda dobře poradit, říká Tonko Mardešić, vedoucí pražského centra asistované reprodukce Pronatal:
„Dnes prakticky neexistuje pár s poruchou plodnosti, kterému bychom nebyli schopni nabídnout nějaké řešení jejich problémů. Otázkou samozřejmě je, jak je pro ně akceptovatelné, ale 85 procent párů, které k nám přijdou, nejen otěhotní, ale také porodí dítě, takže potenciál metod nazývaných pojmem asistovaná reprodukce je dnes opravdu veliký.“
Marek Vácha, katolický kněz a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity, připomíná, že za posledních 35 let se metodou asistované reprodukce na světě narodilo už pět milionů dětí. V průměru to dnes představuje tři procenta dětí ze všech nově narozených. Toto procento ale do značné míry souvisí s nastavením legislativy v konkrétní zemi, připomíná Tonko Mardešić a dodává, že například ve Slovinsku se díky moderní legislativě upravující umělé oplodnění touto cestou rodí dokonce už 7 procent dětí.
I přes tento úspěch se některá náboženství na možnosti umělého oplodnění stále dívají nesouhlasně. Zatímco judaismus s takovou pomocí nemá vůbec problém, katolická církev se k otázce zatím staví odmítavě, dodává Marek Vácha.
A jakou právní úpravou se může chlubit Česká republika?
Kvalitní a poměrně liberální, shodují se odborníci. Zejména rok 2012, kdy došlo k velkým změnám legislativy v této oblasti, přinesl řadu zásadních pozitivních změn. Díky většímu množství placených pokusů při zavádění jediného embrya se například podařilo významně snížit počty vícečetných těhotenství.
„To je výkladní skříň české medicíny. Moc se o tom neví, ale my jsme teď prakticky na úrovni skandinávských zemí, které jsou v této oblasti všem dávány za vzor,“ upozorňuje vedoucí pražského centra asistované reprodukce Pronatal Tonko Mardešić.
Také přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity Marek Vácha novou legislativu chválí, právě zejména kvůli snaze transferovat do dělohy ženy pouze jediné embryo.
„Díky tomu už nemusí docházet k umělé redukci plodů v děloze v případě, že se uchytily všechny a vzniklo vícečetné těhotenství. To považuji za podstatné zlepšení situace,“ komentuje novou právní úpravu Vácha.
Nová legislativa zlepšila také řešení dlouhotrvajícího problému, kterým byla absence pravidel pro zacházení s nevyužitými embryi, o která dlouhodobě jejich majitelé nejeví zájem. Vlastníky embryí jsou totiž původci pohlavních buněk. Ti si často nechají po provedeném transferu nepoužitá embrya zamrazit, ale posléze centru asistované reprodukce už nedají vědět, jak s nimi má naložit, pokud o ně oni sami nemají zájem.
„To nová právní úprava změnila,“ vysvětluje Tonko Mardešić: „Po deseti letech opakovaného kontaktování vlastníků embryí, pokud na takové výzvy nereagují, dává legislativa centru možnost skladování takových embryí ukončit.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
