Armádní perspektiva
Po včerejšku nic nenasvědčuje tomu, že bychom někdy měli být vojenskou velmocí. Se sedmadvaceti tanky, osmnácti vrtulníky a čtrnácti vypůjčenými stíhačkami se sotva zapleteme do nějaké konvenční války jinak než humanitárně. Naši vojáci budou specialisty na obranu před zbraněmi hromadného ničení, na pasivní průzkumné a sledovací systémy a na vojenské zdravotnictví.
Rozhodnutí o radikální reformě armády je diktováno situací ve státní pokladně, respektive prohlubujícím se deficitem státního rozpočtu, ale peníze nejsou důvodem jediným ani hlavním. Jistě by se šetřilo jinde, kdyby naše země byla v bezprostředním anebo alespoň teoreticky představitelném ohrožení. A sotva by vláda snížila výdaje na armádu, kdyby ve společnosti existovala touha vidět naše vojáky, jak se zbraní v ruce bojují různě po světě. Na armádě se zkrátka bude šetřit proto, že to dovoluje bezpečnostní situace a proto, že to většině lidí u nás nevadí. Podstatné je dostát závazkům, které máme jako členská země Severoatlantické aliance vůči našim partnerům, nikoli udržovat pracovní místa pro civilní zaměstnance vojenských posádek, které jinak nejsou potřebné.
Smyslem armády určitě není podpora zaměstnanosti, i když to tak poslední dobou u nás vypadá. Ekonomicky vzato by lepší byznys plynul z toho, že bychom inkasovali peníze za přítomnost posádek kupříkladu amerických, což se mimochodem ani jako možnost nesetkává u české veřejnosti s nějakým zřetelným nadšením. O nějaké slabosti pro armádu u nás prostě nemůže být řeč, a pokud by poptávka po službě ve zbrani převyšovala možnosti naší příští profesionální armády, nezbývá než poradit těm s dobrodružnou povahou, aby se po práci se zbraní poohlédli někde jinde v Evropě či za mořem.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.