Arizace na Slovensku a měnová reforma v Československu

8. červen 2013

V obou případech se jednalo o oficiální, státem posvěcenou krádež soukromého majetku občanů. Těmto krádežím se bude věnovat Historie Plus 8. června.

Zejména v první části - u arizací - nás bude zajímat hlavně postoj slovenské veřejnosti k takto "řešené" židovské otázce. Zatímco arizace, tedy odebrání majetku Židům a jeho přerozdělení mezi slovenský lid (ve skutečnosti však Němce a Slováky napojené na vládnoucí kruhy) veřejnost schvalovala, a někdy i vítala, u následných deportací od roku 1942 již znejistěla. Roli sehrálo samozřejmě víc faktorů, ale převážně negativní postoj k židovským spoluobčanům dostává od tohoto bodu vážné trhliny.

Proč se o toto téma ale zajímáme ještě dnes a právě nyní? Především: chceme dát prostor větší citlivosti při posuzování historie a chování lidí v komplikovaných situacích druhé světové války.
V Bratislavě začala na začátku června výstava arizovaných obrazů a v Česku letos vyšla studie Hany Kubátové: Nepokradeš - Nálady a postoje slovenské společnosti k židovské otázce v letech 1938-1945 .

Otázka slovenských arizací a těch, kteří je organizovali, se však dostala v lednu 2013 i do českých prezidentských voleb. Lépe řečeno do období těsně po nich. Řeč je o článku Petra Zídka v Lidových novinách o tchánovi Václava Klause Štefanu Mištinovi. Ten od roku 1940 pracoval na Ústredné štátné bezpečnosti v Bratislavě a na starosti měl hlavně cenzuru tisku. Podle Petra Zídka dostal v září 1940 za úkol pořídit soupis majetku židovských spolků a organizací. V reakci na tento článek se objevily texty a dokumenty, které měly dokazovat naopak Mištinovo zapojení do odboje. Práce pro represivní orgán státní moci měla být jen zástěrkou toho, že ve skutečnosti chtěl Židům pomoci a podporoval slovenské politiky napojené na odboj.

Jelikož materiály ke Štefanu Mištinovi neměl možnost prostudovat žádný z námi oslovených historiků, mluvíme o této otázce v pořadu Historie Plus pouze v obecné rovině. Bylo možné nastoupit do nově utvořené státní bezpečnosti hned v roce 1940, vykonávat svoji práci, a současně pomáhat těm, které měla státní bezpečnost za úkol sledovat (a udávat)? Historie zná takové příklady, stejně jako příklady lidí, kteří ke konci války začali pomáhat Židům a lidem kolem Slovenského národního povstání - z čirého alibismu.

Podobná nejednoznačnost panuje i u arizátorů - dosazených správců a důvěrníků, kteří zabírali židovský majetek. Ani tam nelze paušálně říct, že tak činili ze ziskuchtivosti, nebo že to byl krok jak pomoci například židovským majitelům podniků, nebo jejim zaměstnancům. A už vůbec nelze plošně říct, že Slováci se za války chovali k Židům jistým způsobem. Nelze to říct ani o Češích, ani o Němcích. Bohužel k takovému paušálnímu odsuzování (nebo chválení) ve veřejné debatě a v politických proslovech dochází, a to i v roce 2013.

autor: Daniela Vrbová
Spustit audio