Apolena Rychlíková: Násilí na ženách je stále součástí našeho každodenního života. Zastavme ho

Domácí násilí – násilí na ženách
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Domácí násilí – násilí na ženách

Na 25. listopadu připadá Den proti násilí na ženách.

U této příležitosti vydala Otevřená společnost a iniciativa Genderman znepokojivé video: muži v něm čtou reálné výpovědi týraných, znásilňovaných a ponižovaných žen.

S nějakým typem násilí se u nás setká každá třetí žena. 95 % obětí domácího násilí jsou ženy. A pět až deset procent žen někdy zažilo znásilnění, velká část z nich tento zločin ani nenahlásí. To jsou čísla, která není možné brát na lehkou váhu. Přesto se tak v Česku děje.

Výpovědi ve videu jsou drásavé: ty nejjemnější zkušenosti mluví o urážkách. „Začal mi mlátit hlavou o stěnu a říkal, že jsem ku**a.“ Další vypovídá o nastolení nějaké násilné pravidelnosti: „Od té doby mě Mirek začal mlátit vcelku pravidelně a záminkou bylo takřka cokoliv.“

Výpovědi ale odkrývají ještě víc: otřesnou propojenost násilí na ženách s násilím sexuálním, sexualizovaným. Mlácení je doprovázené nadávkami a sexuálními útoky, psychické týrání a vyhrožování útočí na samotnou podstatu ženství. „Táhl mě za vlasy do chodby a tam si vzal, co chtěl. Znásilnil mě.“

Od bagatelizace k násilí

Dokazování vztahové dominance skrz násilí je brutální v jakékoliv podobě. Z některých příběhů ale naprosto mrazí. Je to právě jazyk „sexualizace“, který ženy dokáže nejčastěji ponížit a od něhož pak není daleko k reálnému sexuálnímu násilí.

A je to právě tento jazyk, se kterým má zkušenost každá z nás, protože je tou nejjednodušší cestou, jak někoho zastrašit. Muži se znásilněním vyhrožuje těžko. Ženu dokáže psychicky zdeptat: dokazuje její zranitelnost, zneužitelnost i to, že její tělo jí nepatří.

Tvářit se, že takové problémy nesouvisí s kulturou, ve které žijeme, s veřejným diskurzem nebo způsobem, jak se o ženách mluví a se ženami jedná, by bylo kolektivním lhaním do kapsy. Je to právě nepřetržité symbolické násilí, které ze žen dělá ty zranitelnější články společnosti a zbavuje je sebevědomí, nutného k emancipaci a schopnosti se bránit. „Brečela jsem a snažila se bránit, ale připadala jsem si úplně paralyzovaná,“ svěřuje se jedna z týraných žen.

Bagatelizace běžných projevů sexismu – od plácání po zadku nebo hvízdání na ženy na ulici až k urážení žen skrz jejich tělesnost, hodnocení vzhledu namísto schopností a odkazování na nějakou ženskou přirozenost, která ženám velí být jen matkami a v domácnosti –, to všechno přispívá k atmosféře, v níž je pak mnohem jednodušší ženu reálně dlouhodobě psychicky týrat, udeřit nebo znásilnit.

Ponižující každodennost totiž reálně způsobuje naše oslabení. Ne nadarmo se často znásilnění nehlásí, natož to, které se odehraje v rámci partnerství. I my samy jsme si zvnitřnily představu, že nejsme vládkyněmi svého osudu, že je naší povinností mít sex, i když ho nechceme, nebo že nejsme dostatečně kvalifikované nebo dobré vykonávat nějakou vyšší funkci.

25. listopad je dnem, kdy se na oběti násilí – domácího nebo sexualizovaného – vzpomíná tak trochu víc. Jenže vzpomínat nestačí, je třeba jednat. Začít můžeme jednoduše: tlačme naše zákonodárce k přijetí Istanbulské úmluvy. Vystavme je skrz informace realitě, kterou dnes zažívá tolik žen.

Přestaňme s nimi hrát kulturní války, v rámci kterých se nás ti, kterým je sexuální a domácí násilí jedno, snaží dotlačit k debatování nad jimi vytvořenými fake news. Odmítněme jejich smýšlené útoky na tuto smlouvu a trvale připomínejme, kam pohrdání oběťmi genderového násilí vede.

Apolena Rychlíková

Berme násilí na ženách vážně a žádejme jeho řešení. Jenom tak se promění atmosféra strachu, v níž mnohé ženy žijí, v atmosféru solidarity a podpory. Jenom tak se z obětí stanou sebevědomé aktérky děje a jenom tak můžeme předejít tomu, aby koloběh ponižování, týrání, vyčleňování a napadání postihl a pohltil i další generaci.

Autorka je komentátorka serveru A2larm