Apolena Rychlíková: Kdo si „polepší“ v českém zdravotnictví? Všichni rozhodně ne

Slavnostní otevření nově zrekonstruované dětské části nemocnice Motol.
Slavnostní otevření nově zrekonstruované dětské části nemocnice Motol.

České zdravotnictví se už dlouho potácí v hluboké krizi: nízké mzdy a platy vedou ke znehodnocování péče.

O tom, jak drsné pracovní podmínky sestry, sanitáři i doktoři mají, se mluví až s cynickým realismem. Jakoby vykořisťování a ztráta práva na vlastní život patřily k tomuto povolání.

Práce jako poslání: co na tom, že vlastní životy tratí a mizí, že lidé pracující ve zdravotnictví a pečovatelských službách jsou braní de facto jako naši služebníci, jejichž každodenním úkolem je v pokoře a tichosti dělat, co se má. Hořkým paradoxem je pak to, že tyto mechanismy jsou v řadě sester tak zakořeněné, že jim nepřijde normální ozvat se a svou situaci měnit, ale naopak trpět a nechávat si toho naložit ještě víc.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, vláda a odbory diskutují o navýšení platů ve zdravotnictví. To je samozřejmě skvělá zpráva, jenže ne pro všechny. Toto navyšování se bohužel týká jen státních nemocnic.

Akciovky, které často fungují v krajích, a které se řídí jinou logikou (zisk a konkurenceschopnost), zůstávají odkázané na své managementy a jejich benevolenci. Že nebývá moc velká, to potvrzuje fakt, že mzdy v nestátních nemocnicích se od těch ve státních často liší až o deset tisíc korun.

V jakých podmínkách se v nemocnicích pracuje?

Sestra v karlovarské nebo zlínské nemocnici tak za stejnou práci jako sestra v Motole bere o tisíce méně. Už tato nerovnost je základní překážkou k tomu, aby se s odlivem lidí buď mimo zdravotnictví jako takové nebo do „lepších“ nemocnic něco mohlo dělat.

Tratíme na tom všichni: pacienti, kraj, ale především zaměstnanci a zaměstnankyně. Vzhledem k tomu, že jejich práce neumožňuje organizovat stávky, jsou odkázaní jen na sebe, vyjednávání s managementem totiž, jak se často ukazuje, bývá absolutní ztrátou času.

To, co sestry v nestátních nemocnicích nejčastěji popisují, je jedna věta: „My peníze nemáme, je nám líto“. Opravdu je toto argument pro tak brutální vykořisťování zaměstnanců? Neznamená to jednoduše, že jsou tyto managementy prostě jen neschopné vyjednat pro své lidi normální peníze a spravedlivé podmínky?

Pokud se platy ve státních nemocnicích ještě navýší, nůžky se budou dál rozevírat. Je proto podstatné, aby si samotné sestry i pomocný personál dokázali představit novou organizaci vlastní práce. Ta by měla začít na vlastních pracovištích, na odděleních, která jsou postižená, v nemocnicích, které kvůli nedostatečné práci managementu nutí své zaměstnance a zaměstnankyně brát práci za jiné, pracovat nepochopitelné množství přesčasů a zacházet za hranice vlastních možností.

Pět dvanáctihodinových směn za sebou, 24 hodin v práci, služby, které absolvujete nemocné a vyčerpané, služby, do kterých jdete, i když vaše dítě má horečku a potřebuje vás doma. Tohle je realita zdravotnického personálu v Čechách. Musí to být lidi, kteří tímto trpí, kdo tento systém odmítne a prakticky začne pracovat na jeho zlepšení: ne vyjednáváním u stolů, ale vlastním působením na odděleních.

Kromě toho, že si svou šílenou situaci musí uvědomit ty postižené a postižení a naučí se konečně říkat NE, a tím poukazovat na komplexnost krize ve zdravotnictví, můžeme pomoct i my, pacienti.

Ptejme se, v jakých podmínkách se v nemocnicích pracuje, zkusme si představit realitu sester, kterým je znemožněno normálně žít jen proto, že jsme si i my zvykli, že péče je pouze projevem empatie a ne práce, za kterou je nutné jednak dostat důstojně zaplaceno, a také u ní dbát na kvalitní pracovní podmínky.

Apolena Rychlíková

Podpořme lidi ve zdravotnictví a dodávejme jim odvahu. Poskytování něčeho tak kruciálního, jako je péče, prostě nemá být žádný altruismus, ale něco, co společnost umí ocenit. Na zdravotnictví a ani na zdraví by se nemělo vydělávat. A už vůbec ne na úkor těch, které o nás pečují.

Autorka je komentátorka serveru A2larm