Apolena Rychlíková: Češi berou klimatickou krizi vážně. Začne ji tak brát i vláda?

Celých 84 % české veřejnosti souhlasí, že člověkem způsobené klimatické změny ohrožují naši budoucnost, a 9 občanů z 10 souhlasí, že bez snižování emisí neochráníme naši krajinu před suchem, umíráním lesů a dalšími jevy, které s katastrofou souvisejí.

Čtěte také

Klimatické rekordy padají a přírodní katastrofy jsou čím dál horší

I když si dotazovaní obecně myslí, že by Česká republika měla pracovat na dosažení uhlíkové neutrality, panuje zároveň obava, že tato opatření zdraží lidem energie a zboží. Ukazuje se tak, že Češi nejsou zdaleka takoví „klimaskeptici“, jak by se na první pohled mohlo zdát. A to i přesto, že v praktické, občansko aktivistické rovině se jejich vztah ke klimatické změně tolik neprojevuje.

„Na Radě EU jsem před chvílí odmítl snížení emisí na 50–55 % do roku 2030,“ prohlásil nedávno na Twitteru s neskrývanou hrdostí ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Snížení emisí za deset let je podle něj technologicky i ekonomicky nereálné.

Že jiné země – třeba Německo, které zaznamenalo meziroční pokles o 6,5 % – vynakládají na snižování emisí hodně energie a politické práce, české ministry nezajímá. Ukazují tím, že na rozdíl od značné části obyvatel nejsou schopni vnímat klimatickou změnu jako reálnou hrozbu. Jenže přesně to je dnes ten zásadní problém.

Výkop do debaty

Cesty, jak usilovat o záchranu naší budoucnosti, jsou různé. Mluví se například o konceptech klimatické spravedlnosti. Tento přístup nám připomíná, jak je důležité předcházet tomu, aby krize nedopadala na různé lidi různou silou. Ohroženější totiž budou vždy ti slabší, chudší, vyloučenější.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Oteplování klimatu je velká hrozba, ale ne ta největší

Naopak lidé zajištění a s dostatkem sociálního kapitálu můžou dopadům katastrofy nějaký čas odolávat nebo se před ní schovávat. To neplatí jen pro Českou republiku, ale pro celý svět. I kdybychom ale v debatách „co dělat“ měli zůstat jen u nás „doma“, je potřeba začít s nimi co nejdříve, ne hledat výmluvy, proč to nejde.

Výzkum agentury STEM mimo jiné ukazuje, čeho se Češi nejvíc obávají. Je to sucho a nedostatek vody. Tyto obavy jsou úplně na místě: poslední roky byly kritické, strach, že se právě z vody může do budoucna stát nedostatkové zboží, má reálné základy. Děsit by nás na tom měla především jedna věc: už dnes není stát schopný zajistit řadě lidí důstojné životní podmínky, rozdíly mezi kvalitou života v různých regionech se navyšují, skrytá chudoba a také její dědičnost řetězí koloběh vyloučení pro celé sociální skupiny.

Je poměrně jasné, že klimatická krize se vepíše i do sociální oblasti a dnešní problémy ještě prohloubí. Namísto toho, aby se vláda na tyto problémy připravovala ve všech myslitelných oblastech (protože komplexní přístup je skutečně potřeba) a vetkla otázku klimatu do politiky jako takové, nepřipravuje se na ni nijak.

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk,Český rozhlas

Obyvatelé a obyvatelky Česka ale, zdá se, závažnost celé situace chápou – i když jim jde víc o krajinu než o téma klimatu jako takového. To je ovšem také důležitý výkop do debaty. Vyslyší ho i politici, nebo budou, podobně jako u celé řady dalších témat, dělat, že se nás největší globální hrozba budoucnosti vůbec netýká?

Autorka je komentátorka serveru A2larm