Antonín Kapek – muž, který vyvodil důsledky
S blížícím se výročím 21. srpna se naskýtá otázka stejná rok co rok: lze ještě k události, která poznamenala zásadně naše moderní dějiny, něco nového dodávat?
Možná přece jen lze – inspirací k úvahám tentokrát byl také zvukový záznam z pražské Lucerny z 10. listopadu 1970, tedy s odstupem více než dvou a čtvrt roku od osudné okupační noci.
To byla dost dlouhá doba na to, aby se definitivně vybrousily charaktery a ukázalo se, jak se kdo vypořádal s tou takzvanou „bratrskou pomocí“, jak zněl termín, který se už tehdy zcela bez ostychu ve veřejném prostoru objevoval.
Pravidelná oslava okupačního aktu v rámci tzv. Měsíce československo-sovětského přátelství, která se každoročně odehrávala v Lucerně za potlesku té nejhrubší stranické spodiny, ovšem nebyla přece jen na přelomu 60. a 70. let úplným stranickým mainstreamem.
Tím spíš udivilo, když se při takové příležitosti na tribuně prezentoval činitel z nejvyššího patra KSČ, a byl dokonce ochoten citovat starý Gottwaldův výrok o tom, že komunisté se jezdí učit do Moskvy, jak zakroutit buržoazii krk.
Řečník se jmenoval Antonín Kapek a v roce 1970 už opět jako předseda pražské stranické organizace patřil ke špičkovým činitelům KSČ. Nebylo to tak vždy, na konci srpna 1968 Kapek totiž nečekaně vyhodnotil svou politickou situaci – byl jedním ze známých konzervativců v nejvyšším patře strany – a rezignoval na všechny své stranické i jiné funkce.
Tato sebereflexe ale neměla dlouhého trvání, už na podzim 1968 se Kapek otřepal a začal se sbližovat s extremistickou levicí v KSČ, tzv. Jodasovci, kteří začali nevybíravě útočit na tehdy ještě legální vedení strany, především Dubčeka a Smrkovského, a na svých schůzích, mj. v sále libeňského hostince Čechie, čím dál ostentativněji oslavovali sovětské okupanty.
Kapek se stal na čas jedním z patronů tohoto pomstychtivého stranického křídla, které nepostrádalo i komické prvky, viz. náš pořad Archiv Plus na toto téma 1968: ultras nejenom z Libně.
Vyučený zámečník a bývalý generální ředitel ČKD Antonín Kapek byl potom po celá 70. a 80. léta stranickým vládcem Prahy, a pochopitelně řečnil i při otevírání jednotlivých tras pražského metra.
V roce 1970, to ještě metro nebylo zdaleka hotové, se dokonce po návratu z Moskvy poeticky před mikrofonem rozpovídal na téma metro, sovětská architektura a sovětští spisovatelé.
Vraťme se ale ke Kapkově vystoupení v Lucerně z listopadu téhož roku – problémy roku 68 tam popsal velmi šťavnatě, a vzhledem k tomu, že celý projev se nám do vysílání nevešel, si v přiložených audiích můžete poslechnout jeho nejdůležitější pasáže.
Ve druhé polovině 80. let se Antonín Kapek stal poněkud překvapivě jedním z těch, kdo se stavěli za určité dílčí ekonomické reformy, zařadil se tedy ke křídlu Lubomíra Štrougala i samotného Gustáva Husáka, jejichž polovičaté snahy modernizovat Československo – rozhodně ne politicky – se ovšem setkaly s odporem konzervativců typu Bilaka, Indry a dalších.
A tak se kompromisním kandidátem na generálního tajemníka stal Miloš Jakeš, Lubomíra Štrougala jako premiéra vystřídal Ladislav Adamec a samotný Kapek byl do půl roku po tzv. rozdělení funkcí „odejit“ a ve funkci šéfa pražské stranické organizace ho vystřídal Miroslav Štěpán.
Závěr Kapkova života byl překvapivě radikální – po tzv. sametové revoluci se už 4. ledna 1990 pokusil o sebevraždu, ale přežil. Jeho vůle odejít ze života musela být ale silná – napodruhé už svůj čin dokonal 23. května 1990.
Velmi zajímavou, byť bohužel nepodloženou a nedokazatelnou hypotézu přinesl ve své knize Československo ve zvláštních službách publicista Karel Pacner – dostal se totiž při svých výzkumech a rozhovorech v 90. letech v USA k informaci, kterou mu ale americká strana odmítla potvrdit.
Kapek mohl být spojkou amerických tajných služeb, protože určitým zdrojem informací v nejvyšších patrech komunistické strany CIA údajně disponovala a členové politbyra jako jedni z mála straníků nesměli být nikým sledováni.
Pokud by tomu tak bylo, přičemž pravdu se nejspíš hodně dlouho nedovíme, vrhalo by to na Kapkův život ještě další, zcela nečekané světlo. Protože ale nechceme být přáteli konspiračních teorií, musíme opakovat, že jde o pouhý dohad, který na podstatě Kapkových politických činů zvláště v roce 1968 nic podstatného nezmění.
Svým předčasným odchodem ze života se navždy vyhnul palčivým otázkám ohledně vlastizrádných zvacích dopisů, a to, že nakonec bez trestu odešli prakticky všichni tehdejší Brežněvovi signatáři, patři k paradoxům naší popřevratové historie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
