Antikomunismus a relegitimizace KSČM

Popravdě řečeno, ta první byla to nejlepší, co uvařil, protože se na tom podíleli tři motivovaní kuchaři. Pak ustoupil nátlaku soupeře, dva své spolupracovníky propustil a začal se dohadovat na novém jídle se soupeřem, který měl ovšem od počátku úmysl, že on jednou bude jídlo připravovat sám.

Dopadlo to pochopitelně špatně a tak se nyní pustil do dalšího vaření, které ovšem připravil pouze ze surovin, které měl doma k dispozici. Podle toho to vypadá, téměř samé zbytky ze všech koutů kuchyně. Neznám snad nikoho, kdo by takovou krmi pochválil. Přesto Mirek Topolánek předstoupí před porotu a nechá se odmítnout. Někdo v tom může vidět kus principiální politiky, někdo znevažování politiky. Problém, s nímž se Mirek Topolánek, ale i další politici, nedokáží vyrovnat, je ovšem hlubší: na české politické scéně dlouhodobě dominují dvě velké politické strany, ODS a ČSSD, dvě menší politické strany, KDU-ČSL a nyní Zelení, dříve ODA, pak Unie svobody a jedna tzv. antisystémová strana, KSČM, která se díky své orientaci do minulosti i do budoucnosti vymyká z rámce celkové orientace státu, který byl nastaven po sametové revoluci.

V posledních letech se ukázalo, že jedna i druhá velká politická strana je schopná vládnout v koalici se dvěma menšími stranami. Nejprve tu byla vláda ODS spolu s ODA a KDU-ČSL, pak ČSSD s Unií svobody a KDU-ČSL. Pokud se jedna či druhá velká strana nedokázala s malými dohodnout, začaly spolupracovat jen mezi sebou, to byla doba tzv. opoziční smlouvy. S příchodem Jiřího Paroubka se tento model stranicko - politického fungování změnil. Nový předseda ČSSD se totiž rozhodnul orientovat na spolupráci také s KSČM.

Tím si od sebe odehnal dvě malé politické strany, v dnešním případě KDU-ČSL a Zelené. Současně si ovšem také ztížil možnost rovnoprávné spolupráce s ODS, protože je zjevné, že i v případě velké koalice, skryté či otevřené, by byla ODS v zásadní nevýhodě: za ČSSD by stáli komunisté, připravení ji pomoci v koaliční nouzi. Tak, jak to dělali v posledních měsících vlády Paroubkovy koalice.

Problémem tedy není KSČM, která je a bude parlamentní stranou, pokud tak rozhodnou voliči. Problémem je názor odstupujícího premiéra, že bez nich vládnout nechce a nemůže. Celá dnešní diskuse okolo antikomunismu je přitom veskrze falešná, byla vyvolána lidmi, kteří se snaží vnuknout společnosti názor, že spolupracovat s KSČM je normální a dokonce žádoucí.

Přitom jde o dvě věci, které je třeba odlišovat: antikomunismus je názor, že komunismus se v celé své historii vždy projevoval jako nepřítel liberální demokracie a vždy, bez výjimky, potlačoval lidská a občanská práva, když k tomu dostal příležitost v podobě plného uchopení politické moci. Nejde přitom o názory komunistů na kapitalismus, jak někteří tvrdí, ale o jejich názory na uspořádání společnosti a respektování všech práv občanů, především práv majetkových.

Proto si antikomunisté nepřejí, aby komunismus svou příležitost dostal znovu. Nic víc a nic méně. Druhá věc je vztah k té či oné komunistické straně na západě či východě Evropy. Na západě Evropy hrály komunistické strany po druhé světové válce různou roli, většinou ovšem postupně přešly na pozice, které respektují dané ústavy a principy právního státu. Jejich revoluční potenciál se stal nulový.

Jeden z posledních velkých zákazů komunistické strany se stal v roce 1956 v Německu na základě rozsudku Ústavního soudu. Zakázána byla KPD, Komunistická strana Německa, západoněmecká odbočka vládnoucí východoněmecké komunistické strany, na základě výzvy k revolučnímu svržení Adenauerova režimu, který zveřejnila v tzv. programu národního znovusjednocení Německa. V jeden den bylo prohledáno 25 000 bytů a obchodů, zakázány různé časopisy, zavřeny tiskárny a všech 199 stranických kanceláří. Důvodem bylo protiústavní vystoupení německých komunistů, mimo jiné v době, kdy Sovětský svaz brutálně a krvavě v Maďarsku potlačil všechny svobody.

Zákaz KPD už nebyl nikdy odvolán, později, v roce 1968, byla povolena DKP, jiná Německá komunistická strana, která okamžitě uvítala sovětskou okupaci Československa. Komunisté totiž, ať již představují nebo nepředstavují nebezpečí pro demokratický pořádek v dané zemi, se téměř vždy postaví za potlačování svobod kdekoli na světě, pokud je ovšem provádějí jejich "soudruzi".

Na západě Evropy, jak jsem již uvedl, přešla naprostá většina komunistických stran na pozice respektování demokratických pořádků. Maximálně pak dosáhly a dosahují toho, jako například v dnešní Itálii, že vzniknou koaliční vlády s komunistickou účastí, nikde však nevznikla komunisty ovládaná koaliční vláda. Optimálním modelem je pak jejich role "konstruktivní opozice". V našem českém případě, kdybych použil terminologie známého italského politologa Sartoriho, se nyní nacházíme v období, kdy končí de-legitimizace KSČM a začíná její re-legitimizace.

Je to složitý proces, protože čeští komunisté mají za sebou zcela jinou minulost než například italští. Tento proces se navíc odehrává v prostředí, kdy se stále více ukazuje rozdíl mezi viditelnou politikou, tj. tím, co se říká na veřejnosti, a neviditelnou politikou, tj. tím, co se dělá v soukromí a dohaduje mezi čtyřma očima. Veřejnost potom musí být nutně dezorientována a vytváří různé strašidelné scénáře.

Viditelné politické hry, říká Sartori, se přitom odehrávají v ideologickém rámci a jsou ideologicky přehrávané, zatímco pragmatické vyjednávání, týkající se nepříjemných a morálně pochybných věcí, se koná pod rouškou neviditelnosti. Toho jsme u nás svědky dnes a denně. Miroslav Kalousek opustil daný ideologický rámec své strany a pustil se do jednání s Jiřím Paroubkem ve snaze zastavit pragmatické vyjednávání obou velkých stran se zcela neprůhlednými důsledky pro ostatní strany.

Zapojil se tím ovšem razantně do procesu re-legitimizace KSČM. Neuspěl, protože pro jeho stranu je její ideová pozice zásadně důležitá a nemůže si dovolit ji ohrozit. Její voliči nejsou připraveni - jako možná někteří její vedoucí představitelé - tento proces plně akceptovat a urychlovat ho. Problémem ovšem je, že průzkumy veřejného mínění signalizují, že necelá polovina obyvatel České republiky nemá nic proti re-legitimizaci KSČM a to dokonce v podobě její participace na vládě. Na druhou stranu získali komunisté v posledních volbách méně než se očekávalo a určitě méně, než oni sami očekávali.

Příčinu vidím v tom, že tu nejde o KSČM jako takovou, ale o možnosti a šance zachování a možná i prohlubování sociální politiky státu. O tuto politiku má zájem většina společnosti a nyní jde o to, kdo, která politická strana ji dokáže prosazovat a zajišťovat. Jestli to bude ČSSD, klesne zájme o KSČM, a pokud na to ČSSD nebude stačit, získá KSČM. Jiří Paroubek se z tohoto dilematu chce dostat tím, že volí pevnou a viditelnou spolupráci s KSČM. Je to věc jeho strategie a taktiky, která mu může vyjít, ale stejně tak nemusí. Jinými slovy, jde o pragmatickou re-legitimizaci KČSM, která je bohužel doprovázena zcela nesmyslnými vývody řady novinářů a komentátorů o jakémsi konci antikomunismu v Čechách.

Antikomunismus totiž patří k nutné a nezbytné výbavě každé svobodné a liberální společnosti. Je výrazem jejích sebeobranných mechanismů, jejího zdravého imunitního systému a současně zdravé historické paměti. Nemělo by se totiž nikdy zapomenout na hrůzy komunistického totalitarismu. Abych se ale vrátil k tomu, co jsem řekl o dvou věcech, které je třeba odlišovat a doplnil to: proces re-legitimizace KSČM již probíhá a nelze ho zastavit, ačkoli se o to někteří pokoušejí, avšak přesvědčovat českou veřejnost, že komunismus byl, je nebo může být humánním systémem, je počínání škodlivé.

O budoucích osudech KSČM u nás rozhodnou hlavně stávající politické strany tím, jak rychle budou chtít tuto stranu integrovat do systému, zatím to ovšem chce pouze současné vedení ČSSD. Jinými slovy, lze být antikomunistou, nepřát si, aby se KSČM už nyní začala podílet na výkonu moci u nás, ale současně respektovat, že je parlamentní politickou stranou, která stojí na pozicích Ústavy a pravidelně ji volí část společnosti. Bohužel mnoho lidí tyto věci směšuje dohromady.

Když se podíváme do západních zemí Evropské unie, vidíme například, že v Evropském parlamentu jsou také zastoupeni poslanci za různé komunistické strany, včetně té naší, a jsou plnoprávnými členy tohoto shromáždění. Stejným právem má ovšem nejsilnější frakce v tomto parlamentu, frakce Evropské lidové strany, zásadu, že pokud některá její členská strana bude na domácí půdě na vládní úrovni spolupracovat s nějakou komunistickou stranou, bude vyloučena.

Není v tom žádný překonaný a zastaralý antikomunismus, ale pouze zcela přirozené jasné a zřetelné politické a hodnotové vymezení se vůči komunistům, které nelze zrušit z žádných pragmatických nebo taktických důvodů. Je názorem křesťanských demokratů, že žádná moc nestojí za to, aby prodali svou duši a že v dnešním světě by také mělo jít o záchranu jedné základní evropské civilizační hodnoty: mravně založeného rozumu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .