Ano

A tak jsem se měl víc pídit. Ale já se nakonec dopídím. Přál bych si ovšem, v souvislosti s průběžně odhalovaným packalstvím tvůrců kampaně, neskromně, aby můj osud, tedy osud jedné zhruba deseti miliontiny obyvatel této republiky, nebyl do značné míry, jež nemá nic společného s formálním demokratickým zřízením, nýbrž jen s neschopností v rukou klinických motáků, kteří rozeseti po všech možných funkcích a postaveních a s rozhodujícími pravomocemi v rukou dělají svou práci inu nedobře. A nenesou za to žádnou zodpovědnost.

Jestliže se pár dní před referendem zjistí, že ačkoliv stát, (tedy občané prostřednictvím nehospodárně utracených jejich daní), vyhodil stamiliony na přípravu Evropského referenda a přitom nezajistil například to, aby každý potencionální volič věděl, kam se má se svým hlasem vrtnout, je to ostudný trapas. Umocňují ho ještě různá prohlášení, jako například to od mluvčího Ministerstva zahraničí Víta Koláře. Ten po zjištění, že ministerstvu už na poslední chvíli nezbývají peníze na nápravu mezery v informování veřejnosti prostřednictvím placených inzerátů v tisku, vyjádřil kolektivní ministerskou domněnku.

Lidé prý, kteří čtou noviny, vědí, kde a jak hlasovat. Uf. Lidé, kteří čtou noviny, nejspíš vědí kde a jak hlasovat, na druhou stranu ale také vědí, že když někdo odvádí lajdáckou práci, tak by měl stejně vyletět z místa pomocného kopáče septiku jako z ministerstva. Aby nebylo mýlky. Neschopnost některých státních představitelů a státních zaměstnanců mě neodradí od toho, abych se nedopídil místa, kam půjdu hodit své proevropské ano. Říkám to tu proto, že jsem nějakých čtrnáct let v té Evropě žil. A i když se celková evropská situace zvrtává, vzhledem k nepovedené konvergenci Východu se Západem, jež probíhá pohříchu opačným civilizačním směrem, čili směrem od Východu k Západu, k horšímu pro civilizovanou Evropu, pořád, podle mého, je velký rozdíl mezi tím žít ve sjednocované Evropě nebo na polobalkánském dvorku.

Evropa je lepší. Kdyby ta předchozí náhodou nevyzněla. Na poslední chvíli, protože jako skoro ke všemu, ani k evropanství či k samotnému evropskému referendu neproběhla obsažnější a dlouhodobější diskuse, se ve výrocích,( jak je kdysi označil Herman Hesse) v uvozovkách fejetonistů, tedy lidí, kteří si z nějakého důvodu osobují právo žvanit libovolně k libovolnému tématu, objevují takové protievropské výhrady, že být to třeba na divadle, umlátím se v hledišti smíchy. Jenže ono je to doopravdy.

Tak to člověk jen ztěžka rozdýchává. Ještě pořád je tu ale šance pro každého, totiž vnímat ten rumraj kolem referenda, jako velkou hru, jako tu shora zmiňovanou pohádku a pozorovat, jaké role v ní jednotliví aktéři hrají. Kdo je Spejbl, kdo Hurvínek, kdo je král a kdo je šašek, kdo hraje o budoucí flek v Evropském parlamentu a kdo mluví sám za sebe s vědomím toho, že ho sice nečeká než pořádný kus práce, ale zato k něčemu většímu, než je jen výroba domácího hrubého produktu, jehož podstatná část stejně zmizí vytunelovaná v kapsách přátel politiků.

Věřím, že v sobotu odpoledne si vydechnu s tí" některých politiků a našlo cestu do zatím, do poslední chvíle, úspěšně utajovaných volebních místností a zavolilo, třeba i s velkým sebezapřením, (neboť nejde jen o jejich bezprostřední budoucnost, leč více o budoucnost potomků) evropské "ano".