Ani Jahn, ani Telička

Jahn za svoji ne úplně krátkou vládní historii dal několikrát najevo, že jeho představy o ekonomickém vývoji republiky jsou poněkud jiné, než model, který až doposud nabízí ČSSD, potažmo neustále se hašteřící vládní koalice, která kmitá od krize ke krizi do té míry, že tím začíná společnost spíše unavovat než bavit. Jahnovy koncepční návrhy byly v minulosti většinou šmahem smetávány z jednacího stolu. Tu nějak zaváněly pravičáctvím, popřípadě neodpovídaly sociálně demokratickému programu a zájmu. Málokdo tenkrát vyslovil námitku, že je to možná sociálně demokratický program a zájem, který neodpovídá pozitivnímu ekonomickému vývoji republiky, natož ambicióznímu politikovi. Politického políčku se Martinu Jahnovy rovněž dostalo od bývalé ministryně zdravotnictví Emmerové, když na jeho koncepci ozdravění zdravotnického systému odborností sobě vlastní odpověděla, že je na koncepce příliš nezkušený a že mu promluví do duše. Paní ministryně šla raději svojí cestou. Kam vedla resort i sebe jsme se v posledních dnech měli tu čest přesvědčit.

Jahnův odchod z vysokého politického manažmentu prozradil kudy se s největší pravděpodobností Paroubkova politika, v případě, že by znovu usedl ve Strakově akademii, bude pohybovat. Nic nového, ekonomické vytloukání klínu klínem, populistická daňová i sociální á politika, další vzrůstání vnitřního zadlužování, nechuť uvolnit daňové prostředí pro malé a střední podnikatele, čímž se společnost opět vzdálí ideálu stabilizované střední třídy. Možná, že se Jahn obává, zatím ne zcela zřetelné, ale přesto patrné Paroubkovy snahy navracet stále více pravomocí do rukou státu. Je to totiž prostředí, které Paroubek dobře zná již z časů předlistopadových a proto dal otevřeně, že by v něm byl s komunisty jako ryba ve vodě. Jahnovi tak spadl do klína argument, který nepotřebuje složitější vysvětlování.

Slušná politická hospůdka potřebuje buď sličnou šenkýřku, nebo sympatického výčepního. Petra Buzková oznámila svůj odchod z politiky již dávno. Své řekl v těchto dnech Jahn.Z poměrně nepochopitelných důvodů sáhl premiér Paroubek po Jahnově náhradníku a jeho volba prokázala, že je Jiří Paroubek možná dobrý a pracovitý manažer, ale psycholog pod psa, když nabídl pražské sociálně demokratické lídrovství dr. Pavlovi Teličkovi, se kterým Paroubkův předchůdce Stanislav Gross, jemně řečeno, zatočil jako Lenin s kontrou a Kerenským, když na funkci evropského komisaře místo něj jmenoval rytíře smutné postavy Vladimíra Špidlu.

I Pavel Telička premiérovi Paroubkovi slušně poděkoval. Nehodlá být coby lídr pouhým obličejem. Pravděpodobně se obává, že pracovní mantinely, které jsou mu nabízeny, jsou buďto tak mlhavé, nebo natolik úzké, že by mu jiná role, než etiketa přitažlivé vizáže nezbyla. Psycholog Paroubek pravděpodobně zapomíná, nebo s tím zřejmě nemá aparátčícké zkušenosti, že dynamické a vzdělané osobnosti, jakým Jahn i Telička bezesporu jsou, v politice nehledají pouze moc, funkci, šarži či kariérní krok, nýbrž seberealizaci, vnitřní suverenitu, kterou by projevili v kvalitním týmu. Sečteme-li výsledky sociálně demokratického kabinetu za dnes již dosti dlouhé období, pak toho, kromě řady překotných personálních kotrmelců a politiky od zdi ke zdi, včetně vleklé krize, opravdu není mnoho. Odborníky, jakými Jahn i Telička jsou lze jen ztěží přesvědčit, že za pozitivními ekonomickými výsledky posledního období lze spatřovat státnickou moudrost, rozvahu a podnikatelský fištrón tvůrčího a kompaktního týmu, neboť oba dva lze podezírat spíše z domněnky, že je tento tým spíše ekonomickou brzdou než akcelerátorem. Premiér Paroubek nabízí vše, kromě zmíněného, což může být inspirující možná pro doktora Davida Ratha, ale je zřejmě málo pro ty, kterým bezpečnou vzdáleností od vládního podniku padá nejedna železná koule z nohou.