Angela Merkelová a zahraniční politika

7. červenec 2006

Na německou kancléřku paní Angelu Merkelovou kladou spojenci v zahraniční politice čím dál větší nároky: partneři by si přáli, aby vyřešila krizi kolem Evropské ústavy, aby byla prostředníkem při řešení konfliktu s Íránem a aby se silně podílela na tvorbě vyrovnaných a vyvážených vztahů s Ruskem.

Kancléřka se ale těmto úkolům brání: bojí se, aby neztroskotala na úkolech, které vyřešit nelze.

Nelze se ale zároveň jejím obavám divit, protože ochota k nějakému skutečnému řešení závažných úkolů jak v domácí politice, tak v mezinárodní politice z veřejného prostoru rychle mizí. Německý zpravodajský časopis Der Spiegel to ilustruje na popisu společné večeře šéfů vlád evropské pětadvacítky před dvěma týdny v Bruselu. Při jídle se mělo hovořit o budoucnosti Evropy, ale například švédský premiér Göran Persson stále odbíhal ze sálu do přilehlých místností, kde se raději koukal na televizi, protože v ní byl přímý přenos fotbalového utkání Švédsko - Paraguay. Utkání bylo napínavější než únavná večeře za zavřenými dveřmi. "Milé, ale k ničemu", komentoval večeři pro Der Spiegel jeden z šéfů vlád. K ničemu diskuse nevedla, jen k dalšímu odložení již odložených jednání o závažných otázkách. Krizi kolem Evropské ústavy by měla v příštím roce vyřešit právě paní Merkelová.

Bohužel to ale není ten jediný žhavý problém, v kterém se Evropa i Amerika na ni spolehá. Paní kancléřka by měla sehrát i základní roli při jednáních s Íránem o atomovém programu, ač Německo nepatří k těm nejmocnějším. Podobně by se měla ujmout role smiřovatelky mezi Spojenými státy a Ruskem, když tyto velmoci spolu přestali skoro hovořit. Měla by vytvořit atmosféru, v které by bylo možné znovu jednat o tak důležitých otázkách jako jsou energetické zdroje či rozšiřování NATO nebo blízkovýchodní politika.

To je ovšem role, do níž se paní kancléřka nechtěla nikdy dostat a k níž nikdy po válce Německo nebylo připuštěno. Jako bohatý stát smělo dělat jen takzvanou šekovou politiku, za výhody muselo platit. O zásadních věcech rozhodovaly jiné velmoci.

Jenže, jak připomíná Der Spiegel, zákon nabídky a poptávky platí i v politice: Evropa i Amerika se ohlíží po neopotřebovaných tvářích s novými ideemi a paní Merkelová je právě tím typem, na který docela logicky padla volba. Navíc umí docela dobře kombinovat svůj šarm s jasností, a tím se zřetelně odlišuje od svého mnohomluvného předchůdce. Kde by kancléř Schröder křičel a vyhrožoval, snaží se paní Merkelová o diskrétní věcnost. Nechová se spekulativně, nehraje divadlo, drží slovo, a proto je pro všechny partnery předvídatelná. "Paní Merkelová má charakter", říká o ní třeba francouzský prezident Jacques Chirac a dodává: "Má vlastnosti, s kterými se setkávám u šéfů vlád velice málo: umí naslouchat druhým, analyzovat rychle, co říkají a rozhodnout se". Díky tomu se jí podařilo velice rychle dosáhnout rovnocenného postavení mezi ostatními šéfy vlád. Tak rychle se to prý nikomu jinému nepodařilo.

Hlavní úkol pro její poradce proto nyní je: Jak to udělat, aby paní Merkelová neztratila na své politické přesvědčivosti a zároveň se nepustila do úkolů, které nemůže nikdy splnit ani ona, ani Německo, které na to nemá aparát.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání

Spustit audio