Amerika debatuje o pozitivní diskriminaci

Uvnitř této nejvyšší americké soudní instance právě probíhalo slyšení dvou případů, které by mohly v Americe zásadním způsobem ovlivnit praxi zacházení s menšinami.

"Gratz vs.Bollinger" a "Grutter vs. Bollinger". Tak se jmenují ony dva případy, které vzbudily obrovskou pozornost médií, politiků, bojovníků za občanská práva a zejména představitelů vysokých škol. Jennifer Gratzová si v roce 1995 podala přihlášku na Michiganskou univerzitu. Nebyla přijata. Měla přitom lepší studijní výsledky, než někteří z těch, kteří se na školu dostali. Jak je to možné? Jennifer Gratzová je totiž bílá. V rámci přijímacího řízení si proto nemohla připočíst 20 extra bodů za příslušnost k menšině - jako na to mají právo černoši, ve Spojených státech označovaní jako Afroameričané, a Hispánci. Podobný příběh zažila i Barbara Grutterová, která se ? taktéž neúspěšně - ucházela o studium na Právnické fakultě Michiganské univerzity. Také ona tvrdí, že kdyby náležela k rasové menšině, na školu by se dostala. Obě ženy podaly na Michiganskou univerzitu žalobu pro rasovou diskriminaci. Podle tehdejšího prezidenta univerzity a velkého zastánce programů "affirmative action" Lee Bollingera byly soudní případy pojmenovány jako "Gratz vs.Bollinger" a "Grutter vs. Bollinger".

Programy tak zvané "pozitivní diskriminace" byly ve Spojených státech vytvořeny v 60.letech. Jejich cílem byla podpora žen a příslušníků rasových menšin při studiu i v zaměstnání. Dlouho opomíjené a znevýhodněné skupiny amerického obyvatelstva tak měly být integrovány do společnosti. A na akademické půdě, v úřadech nebo například v nemocnicích tak mělo být vytvořeno rasově a kulturně pestré prostředí. Toto záslužné úsilí bojovníků za občanská práva menšin však postupem času nutně vedlo k situacím, kdy se "bílí" Američané cítili být vůči příslušníkům menšin diskriminováni. A nemálo z nich se začalo ptát: "Nebylo už pro integraci menšin učiněno dost? Nebylo by nyní načase programy "affirmative action" zrušit?"

Americký Nejvyšší soud dospěl v minulosti ve věci diskriminovaných menšin ke dvěma zásadním rozhodnutím: v roce 1954 ve slavném případě "Brown vs. Board of Education" zrušil rasovou segregaci na školách. V roce 1978 se k Nejvyššímu soudu odvolal Alan Bakke, který se ucházel o studium na Kalifornské univerzitě. Nebyl přijat, ačkoliv měl lepší výsledky než někteří přijatí zástupci menšin. Soudci tehdy těsnou většinou rozhodli v jeho prospěch. Nadále však povolili, aby byla příslušnost k rase při přijímacím řízení zohledňována jako jeden z faktorů.

Letošního prvního dubna tedy Nejvyšší soud poprvé po čtvrt století opět projednával případy související s programy "affirmative action" na univerzitách. Slyšení se vyznačovalo hned několika zvláštnostmi: zejména obrovskou pozorností médií, veřejnosti i politiků. Proti programům zvýhodňujícím menšiny se již v lednu vyslovil i prezident George Bush. Neobvyklá je také skutečnost, že soud ihned po slyšení zveřejnil jeho zvukový záznam.

Soudci musejí oba zmíněné případy uzavřít do konce července. Pokud rozhodnou o tom, že programy podporující menšiny na akademické půdě jsou protiústavní, bude to mít dopad na politiku přijímacích řízení na většině předních amerických univerzit. Podle amerického listu Los Angeles Times je však pravděpodobnější, že se soud zachová podobně jako v roce 1978 - tedy "affirmative action" nezruší, nařídí ale, aby byla napříště příslušnost k rase posuzována pouze jako jeden z mnoha faktorů a studenti byli hodnoceni především jako individua.

A čím je současná americká diskuse o tak zvané pozitivní diskriminaci zajímavá pro nás? Také v České republice žije menšina, která byla po dlouhou dobu znevýhodňována a jejíž mnozí příslušníci stáli na okraji společnosti: jsou to Rómové. A také toto etnikum je nutné více integrovat do české společnosti. Možná by proto stálo za to podrobněji se seznámit s pozitivy i negativy, která přinesly programy "affirmative action" ve Spojených státech.