Americký prezident George Bush ukončil návštěvu Evropy v Británii

Tam po nedělním přivítání v úřadovně premiéra Browna v Downing Street návštívil s manželkou královnu Alžbětu II. na windsorském hradě a prohlédl si i křídlo budovy obnovené po nedávném požáru. Bush pak jednal s vůdcem opozice Cameronem, aby později s manželkou povečeřel opět s premiérem Brownem a jeho ženou za účasti britských historiků a přespal v rezidenci amerického velvyslance.

V pondělí pak po snídani s bývalým premiérem a přítelem Tonym Blairem - kde se údajně hovořilo o úsilí obou státníků v souvislosti se signály o možné mírové dohodě na Blízkém východě a o vytvoření palestínského státu -- přišla na pořad dne jednání s premiérem Brownem o politických problémech světa. A těch, jak známo -- navíc k Blízkému východu -- není vůbec málo. Podle komuniké se rozhovory týkaly globálního růstu cen ropy a potravin a možností mezinárodní dohody ohledně jednání o snížení celních tarifů v rámci kola jednání z Dohy, pořádaného Světovou obchodní organizací. Bush už předtím všude v Evropě zdůrazňoval, že s jeho odchodem se mohou do Bílého domu ohledně obchodu vrátit ochranářské nálady a nabádal Evropskou unii k urychlení nynějšího kola jednání. Dále byl na pořadu Írán a utužení sankcí kvůli jeho nechuti zastavit obohacování uranu pro výrobu nukleárních zbraní. Tam -- i ve většině dalších otázek --experti zaznamenali takovou shodu mezi Bushem a Brownem jako nikdy dosud, s tím, že jak Teherán přitvrzuje, EU se přiklání k tvrdšímu postoji Ameriky, což Brown také potvrdil oznámením o utužení sankcí.

Zajímavá také byla shodná vyjádření obou státníků na tiskové konferenci na pozadí současného pozitivního vývoje v Iráku a nedostatečně rychlého pokroku v Afghánistánu, kam Británie právě posílá další více než dvě stovky specializovaných vojáků na pomoc urychlenému budování armády a policie. To jistě Bushe potěšilo více než občasné předchozí signály z Londýna ohledně možností rychlejšího stahování britských vojsk než si přejí američtí i britští vojenští specialisté. Sám Bush v Británii několikrát veřejně naznačil, že je stále přesvědčen, že populismus je v zásadních otázkách vůdcovství k ničemu. Stejně tak sdělil, že je potěšen, že vedoucí státníci Evropy, kteří jsou mnohem více nakloněni Americe než dříve, nyní také jasně vidí, že pokud by vojska mezinárodního společenství z obou zemí předčasně odešla, vznikl by tam opět prostor pro darebacký režim. Tedy režim nejen ovládaný al-Kajdou a umožňující obnovení tréningových táborů pro teroristy hromadně zabíjející nevinné civilisty v ulicích evropských a amerických měst, ale také snažící se získat nukleární zbraně a rakety. Tyto nukeární snahy se nyní potvrdily během vyšetřování mezinárodních napojení "darebáckých" zemí na pákistánský nukleární program a daly Bushovi za pravdu. V souvislosti s tím - a údajně i vzhledem k viditelnému pozitivnějšímu vývoji zejména v Iráku v poslední době, a také vzhledem k blížícímu se Bushovu odchodu -- nepřekvapila pozorovatele ani poměrně malá účast na protestních demonstracích. Na té poblíž premiérského sídla potvrdily televizní záběry přítomnost jen pár stovek rozvášněných demonstrantů a podobně tomu bylo i v severoirském Belfastu, kam se Bush odebral v doprovodu premiéra Browna.

Pozorovatelé se shodují na tom, že belfastské zakončení Bushovy cesty po Evropě bylo pro amerického prezidenta - nyní viditelně umírněnějšího než kdy předtím -- velmi symbolické. Jak známo, zaangažoval totiž Ameriku v mírových jednáních a spolu s tehdejším premiérem Blairem se těsně před jeho odchodem z Downing Street mohli oba těšit z úspěšného zahájení obnovené činnosti belfastské vlády provincie, složené z dříve po mnoho desetiletí se vzájemně nenávidějících odpůrců. To jen dokazuje, že takový či velmi podobný obrat k lepšímu je možný i jinde - tedy zvlášt´ mezi Izraelem a Palestínci. A jak pozorovatelé často připomínají, Bush tam má nyní s pomocí Blaira v roli speciálního vyjednávače značně reálnou šanci podobně jako v Severním Irsku míru dosáhnout, a také se o to neobyčejně snaží. Proto návštěva v Belfastu měla kromě symbolického i praktický význam, včetně prozkoumání mechaniky dohody a nutného stupně zevnějšího tlaku na obě strany konfliktu, stejně tak jako možnost přesvědčit se jak taková, značně neobvyklá spolupráce, funguje v praxi. Bylo by jistě pro mnohé ironií osudu, kdyby -- poté, co se v závěru prezidentství nepodařilo dosáhnout dohody na Blízkém východě Clintonovi - Bush nakonec odcházel ze scény coby otec palestínské samostatnosti. A je možné, že i k tomu přispěla mnohá jednání jeho evropské cesty.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .