Alexandr Mitrofanov: Viktor Fajnberg, jeden z osmi statečných
„Všichni jste se zasloužili o dobré jméno České republiky,“ řekl dnes ministr zahraničí Martin Stropnický laureátům cen Gratias agit.
A měl pravdu, ať šlo o vyznamenané z Argentiny či Německa, Etiopie či Slovenska, Španělska či Jordánska, Švýcarska či USA, Švédska či Česka, Austrálie či Francie.
Jenže pak se na chvíli zamyslel a řekl, že zvláštní význam má čin osmi statečných, kteří v srpnu 1968 vyšli na Rudé náměstí v Moskvě. Dnes žijí tři z nich. Byli přítomni ve velkém sále ministerstva zahraničí. Přes sto lidí se spontánně zvedlo ze židlí, potlesk byl upřímný a dlouhý.
Díval jsem se na Taťjanu Bajevovou, Pavla Litvinova a Viktora Fajnberga, s nímž mi osud věnoval pár setkání. Pokaždé, když na něj myslím, vybavuje se mi raná báseň Vladimira Majakovského.
Přišel k holiči, klidně požádal:
„Buďte tak hodný, učešte mi uši.“
Kulaťoučkého holiče ihned stihla žáha,
Srdce mu v hrudi zběsile buší.
„Je to blázen! Ničema!“ lítají slova.
Zášť rozvolněná v srdcích hárá.
A hihňá se dlouho něčí hlava,
Z davu ční jak ředkvička zvadlá a stará.
Viktor se nikdy nerozpakoval, pokud si myslel, že je třeba vybočit z konformního davu. Uličnicky si přitom po celý dlouhý život vychutnával šoky zvadlých ředkviček: co že si to dovoluje, když chce, aby mu učesali uši, a jak to, že se chová výhradně tak, jak mu diktuje jeho vnitřní nezlomný člověk.
Proč máme bojovat za nějaké Československo?
Zaplatil za to cenu, která by jiného navždy odradila pouhou zmínkou. Pět let nuceného pobytu v nechvalně proslulých sovětských „psychuškách“, kde zločinci ve službách komunistické strany a v bílých pláštích ničili disidenty. Dlouholetá emigrace ve Francii. Dnes, v šestaosmdesáti, už tělesná konstrukce tolik neslouží. Ale oči jsou stále živé a pořád se vysmívají „kulaťoučkým holičům“.
Knihu o demonstrantech z Moskvy z roku 1968 pašovala do Prahy pod těhotenskou sukní. To to trvalo, říká Jana Klusáková o jejich ocenění po 50 letech
Dne 25. srpna 1968 v poledne demonstrovalo na Rudém náměstí v Moskvě osm Rusů proti okupaci Československa. Měli s sebou československou vlajku a transparenty s nápisy Za vaši a naši svobodu a Ať žije svobodné Československo. Po pár minutách protestu byli zbiti, zatčeni a odvezli je k výslechům. Následoval soud, roky věznění nebo pobytů na psychiatrii, pracovní tábory a pro mnohé exil.
V roce 2014 mi řekl: „Jste-li v bezvýchodné situaci, zkuste zůstat sám sebou. Pak buď zemřete, nebo zvítězíte. Proto nerad poslouchám řeči o odvaze. Každý člověk touží po tom, aby zachoval svou jedinečnost a nezměnil se do podoby někoho jiného.“
Současný ruský režim si podle Fajnberga svou zákeřností a surovostí v ničem nezadá s někdejší totalitou. Proto neváhal ostře odsoudit českého prezidenta Miloše Zemana, kterého v roce 2014 vyzval, aby už „konečně sundal ten šaškovský převlek, ve kterém hraje tu frašku napsanou Putinovými lidmi“.
Týž rok předal Fajnbergovi Andrej Kiska medaili prezidenta republiky za celoživotní úsilí při obraně demokracie a lidských práv. Od současného českého prezidenta se ocenění dočká sotva. Martinu Stropnickému patří poděkování za včasnou akci.
Před čtyřmi roky jsem Viktorovi vyprávěl o rozšířeném stanovisku, že Rusko a Ukrajina jsou daleko a Čechy by neměly zajímat. Zareagoval: „To je stejný postoj, jaký svého času zformuloval Chamberlain: ‚Proč máme bojovat za nějaké Československo, když lidé ani nevědí, kde leží?‘“
Autor je komentátorem deníku Právo
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
