Alexandr Mitrofanov: Odešel poslední mohykán ruské literatury Fazil Iskander

5. srpen 2016
Dmitrij Medveděv a Fazil Iskander

Ruská literatura byla v 19. a ve 20. století fenoménem, bez něhož si nelze představit světovou kulturu. Bez autorů s jinými než ruskými národními kořeny by přitom v ní zbylo jen pár jmen.

Minulou neděli zesnul ve věku nedožitých 88 let její poslední mohykán. Fazil Iskander byl synem Íránce a Abcházky. A velkým ruským spisovatelem. Literární historik Dmitrij Bykov v nekrologu napsal, že vedle Fazila se člověk cítil klidně a přál si, aby žil co nejdéle.

Byl svůj v mnoha směrech. Jeho naprostá unikátnost ale tkví v tom, že ani náznakem nebyl homo sovieticus. A jeho knihy, i když vycházely v Sovětském svazu, v sobě nic sovětského neměly. Ostatně jeden z jeho aforismů zní: „Sovětský blázen je nejnormálnější na světě.“

Přitom do srážek s režimem nešel. Výjimkou byla jeho účast na zakázaném sborníku Metropol v roce 1979. Stejně tak nevzrušeně se stavěl k současnému ruskému režimu. Státní vyznamenání od něj neodmítl. Jeho život byl jinde. Fazil vytvořil Abcházii, která ve skutečnosti nejspíše tak krásná, krutá, plná humoru a patriarchálně spravedlivá nikdy nebyla. Jeho monumentální román Sandro z Čegemu stavím nad Sto roků samoty Gabriela García Márqueze.


Hlouposti se nevysmíváme proto, abychom ji zničili. Je nezničitelná. Děláme to kvůli podpoře ducha rozumných lidí. Fazil Iskander

Stejně brilantní jsou Králíci a hroznýši, trpké, nelítostné a neuvěřitelně směšné podobenství o lůze, která se ráda rochní ve svém blátíčku a s radostí zadupává do země každého, kdo nad ni vyroste. Bykov vzpomíná, že mu Fazil v rozhovoru řekl: „Nejpočetnější společenský stav, který nezaznamenal žádný Marx, je lůza, která není odvozena od sociálního statusu, stupně vzdělání ani místa bydliště…“

Je škoda, že český čtenář zná jen střípky z Fazilova díla. Kousky Sandra z Čegemu, které se přeložily z cenzurou poničené ruské předlohy, nedávají představu o velikosti tohoto autora, která se zračí v románech, povídkách, ale také v aforismech. Tady jsou některé: „Když nemůžeš zpřetrhat své řetězy, musíš na ně plivat, dokud nezreziví.“ „Moudrost je rozum s výtažkem svědomí.“

V Sandrovi z Čegemu je scéna, v níž si autor představuje Stvořitele, který jde skrz kapradí k zelenému kopci, z něhož patrně hodlá odletět do vesmíru. „Ale je něco divného ve Stvořitelově chůzi a navíc to nebere zkratkou ke kopci, ale kráčí jaksi váhavě, možná ke kopci, možná jde jenom kolem.

Aha, napadá nás, snaží se kličkovat, protože za jeho zády už dozrálo pochopení, že prchá; bojí se, že za jeho zády se každou chvíli spustí úpění zanechaného světa, nedokončeného úmyslu:
‚Cože?! A tohle je všechno?‘
‚Co vás nemá, zatím nemizím,‘ vyjadřuje pro tento případ své stanovisko onou chůzí, ‚ještě mám v plánu hodně zlepšováků...‘

A tak jde s roztržitým úsměvem smolaře a jeho křídla se schlíple vlečou za zády. Ten smolařský úsměv má nasazen právě proto, aby rozptýlil dojem, který máme z jeho smolných pokusů.“

Píšou, že Fazil Iskander umřel ve spánku. Aspoň tohle Stvořitel nezfušoval.

Autor je komentátorem deníku Právo

Spustit audio
autoři: Alexandr Mitrofanov, Alexandr Mitrofanov