Alexandr Mitrofanov: Liberálové u snědeného krámu

Jiří Pehe byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu
Jiří Pehe byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu

Být liberál z hlediska běžného člověka není normální. Kdo je běžný člověk? Ten, co se po většinu dějin musel starat, když ne o holé živobytí, tak alespoň o přežití nebo o vyškrábání se do jakž takž přijatelných podmínek. Ve světě tak žije obrovské množství lidí dodnes.

Viděno jejich očima je přemýšlení o tom, zda někdo postupuje spravedlivě, natož v přísném souladu s psanými i nepsanými zákony či zvyklostmi, panskou zábavou. Česky se tomu říká jadrně: neví co roupama. Chleba z toho levnější nebude, dodává se obvykle.

Je ovšem pravda, že liberálové se objevují pouze ve společnostech, kde si může většina lidí dovolit netřást se o holé živobytí. Přemýšlet o pravidlech, zákonitostech a řádu věcí pak začínají ti, kterým příroda dala příslušný mozek, a okolnosti umožnily lepší vzdělání.

Paradoxně pro ty, kteří si pořád myslí to svoje o rozmazlených nemakačenkách, jsou to právě přemýšliví jedinci, kteří pomáhají společnosti držet krok s dobou, výsledkem čehož bývají také materiální skutky pro neliberály.

Ale dost šedé teorie. Zelený strom našeho veřejného diskursu právě teď šumí spory kolem článku Jiřího Pehe o bezprizorních sociálních liberálech. To jsou lidé, kteří vystupují za rovné příležitosti pro všechny, za přísné dodržování psaných i nepsaných, ale zažitých pravidel a zvyklostí, a také za nezbytné zajištění snesitelných podmínek pro lidi z nízkopříjmových sociálních struktur.

Základní kámen světového názoru těchto lidí je svoboda, kterou má vyvažovat odpovědnost jedinců a společenských struktur. Jinými slovy všichni by měli mít stejné výchozí podmínky a ve svobodné soutěži uspět podle svých schopností a pracovitosti. Stát by přitom měl sledovat, zda neklesá životní úroveň těch, kterým se to z různých důvodů nepodařilo, až tam, kde začíná bezuzdná agresivita.

Pehe napsal, že sociální liberálové dnes nemají koho volit. Jejich nadějí po jistý čas byla ČSSD. Z té se ale stává rychlým tempem postkomunistická strana. Zajištění sociálna převážilo nad demokracií jako neměnným fundamentem.

Diskusní reakce lidí ve věku Jiřího Pehe a starších nejsou pro další vývoj společnosti tolik důležité. Jedni odmítají vidět nebezpečí pro demokracii, druzí se snaží být za každou cenu optimisty, třetí za správné filozofické krytí prezidentových činů se dokonce dočkali slavnostní audience na Hradě.

Mnohem více mě znepokojuje, jak se k novým dobám postaví lidé mladí, mající před sebou desítky let aktivního života, a z předchozích více než dvaceti roků zvyklí na relativní svobodu a právo dělat věci, které oni sami uznají za vhodné a hodnotné.

Na rozdíl od pětačtyřicátníků a starších nemají v organismu obranné látky, které by pomohly překonat nával vnější agresivity mířené proti jejich způsobu myšlení, způsobu života a jejich hodnotám. Zatím podle mých poznatků pomalu opouštějí šokový stav, do něhož je uvrhl vývoj po zvolení Miloše Zemana. Co ale udělá dál tato potenciální budoucnost národa, je ve hvězdách.

Autor je komentátorem deníku Právo.