Alexandr Mitrofanov: Je tahle země pro mladý?

Samotná otázka je ale žhavá. Před pár dny jsme si s kolegou politickým komentátorem Petrem Kamberským na toto téma vyměnili pár postřehů na Twitteru. Petr připomněl, že v prezidentské volbě měla skupina nejmladších voličů nejnižší účast. Dodal, že mladí musí zestárnout, mít děti a hypotéky, teprve pak že se začnou starat a volit. A opepřil to názorem, že schémata chování se replikují v rodinách, v jazykových kódech.

Tato větev naší diskuse musela skončit konstatováním, že tato část dnešní mladé generace bude nucena pouze modifikovat vzorce, které používali za normalizace jejich rodiče, když byli tehdy mladí oni. Zdalipak čeká naši společnost opakování normalizačních zkušeností, jsme nerozebírali. Brali jsme to jako zamlčený předpoklad a události posledních dnů včetně hodnotových postojů velkého množství občanů i politiků nám k tomu dávaly ty nejlepší argumenty.

Rozvíjení této hypotézy by znamenalo, že se větší část dnešních mladých prostě zařadí, bude dělat kariéru a vstoupí do té správné strany – na tuto roli s obrovskou vervou aspiruje SPOZ. Až – nebo kdyby – se režim zase změní, rychle přehodí výhybku a budou z nich činitelé revolučních výborů pro zúčtování s hroznou minulostí.

To by byl rutinní a vcelku banální příběh. Banální proto, že by nešlo o to nejlepší, co tahle země v mladé generaci má. Konformisté a kariéristé jsou sice alfou a omegou každého režimu, protože bez nich by padl kvůli nedostatku kádrů ochotných vykonávat rozkazy nadřízených. Nejsou ale tím rodinným stříbrem, které by si měl každý národ, jenž se stará o svou budoucnost, hýčkat.

Tím naopak jsou lidé s nestandardním myšlením a často i chováním založeným na osobní svobodě, kteří zároveň jsou schopni posunout ve své oblasti společnost dopředu tak, aby z jejich vynálezů nebo veřejné činnosti měli nakonec užitek všichni.

Normalizační a neonormalizační režimy však právem vnímají tento druh občanů jako ohrožení nejvyššího stupně. Proto je z veřejného života usilovně vytěsňují. Na rozdíl od přímého stalinismu nevraždí, ale snaží se, aby tato sorta lidí včetně mladých odešla do vnitřní nebo, ještě lepší, do vnější emigrace. Je to logické směrování ke stavu ideálnímu pro režim, kdy má co dělat jen s poslušnými či zastrašenými jedinci.

To byla šedá teorie. Zelený strom života nám v těchto dnech ukazuje, že Zemanova garnitura vysílá kromě dalších poselství také signál mladým. Buď se smiř s tím, že vládnout tady bude parta starých – i biologicky – kamarádů pod taktovkou vůdce, anebo se zařaď a budeš se mít fajn jako pár těch mladších jedinců, kteří už slouží. Ale s nějakou blbou svobodou na mě fakticky nechoď.

Zbývá sledovat, jaká bude reakce cílové skupiny.

Autor je komentátorem deníku Právo.