Alespoň něco

14. říjen 2003

V té dennodenní záplavě zpráv aby člověk pohledal nějakou, která by mohla být označena jako "příznivá" či "pozitivní". Je trochu paradoxní, že jako takovou si nakonec troufnu označit tu, v níž jde o výrok soudu, navíc o výrok odsudečný. Někdejší špičkový nomenklaturní kádr, bývalý šéf Ústřední správy spojů Karel Hoffman má jít ve svých téměř osmdesáti letech na šest let do vězení za to, že v klíčový okamžik vojenské operace, kterou v srpnu 1968 provedla vojska Varšavské smlouvy proti Československu, přikázal zastavit vysílání rozhlasu.

Skutečnost, že Vrchní soud v Praze zvýšil Hoffmanovi trest ze čtyř na šest let je, podle mého, významným posunem v dosavadní soudní praxi, která (s nepatrnými výjimkami) téměř vždy na straně jedné vinu někdejších komunistických činitelů prokázala, leč našla pro ně tresty podmíněné či žádné...

Z globálnějšího úhlu pohledu už to tak dobré není. Jistě si kdekdo všiml, že Karel Hoffman je z oněch zločinců, kteří měli přímý podíl na vojenské okupaci Československa v roce 1968 přímý podíl, relativně malou rybkou. Už samotný fakt, že v tehdejší komunistické hierarchii byl jaksi odklizen z významnějších a vlivově důležitějších postů na místo šéfa správy spojů, vypovídá o jeho někdejším postavení. Chtěl, lidově řečeno, výš a udělal pro to, v rámci svých "spojovacích" či "spojařských" možností maximum. Proto je i výše, respektive zvýšení nepodmíněného trestu příhodně odpovídající míře společenské nebezpečnosti jeho činů. Nicméně - Karel Hoffman byl nyní odsouzen za trestný čin sabotáže, nebyl odsouzen za něco, co v povědomí lidí bývá s jeho někdejším konáním spojováno častěji - totiž za vlastizradu, popřípadě za kolaboraci s cizí mocností. Pak by musel být i trest vyšší...

A ještě to není konec té mé dnešní litanie. Hoffman byl jen relativně malou čudlou, malým kolečkem soukolí, které po srpnu 1968 semlelo nejméně stovky tisíc lidí. Celá následná represivní komunistická mašinérie převrátila životy obyvatel celé země, změnila příkaznickým násilím osudy několika generací tím, že se podle bolševicko-inženýrských pouček snažila přestavět společnost tak, jak to nejvíce vyhovovalo úzké vrstvě tehdejších mocipánů a jejich sovětských nadřízených.

Ani v těchto dnech není běžné mluvit o tom, že po dlouhá desetiletí snižované vědomí o morálních hodnotách nese trpké "plody" dodnes - v podobě leckdy nesnesitelně primitivních a vlastně životu nebezpečných výkladech pojmů jako je "svoboda" či "zodpovědnost". Pod tím, že i teď leckdy neumíme nebo nechceme označovat věci jej"pravá" jména, je do značné míry podepsán každý někdejší Hoffman, Jakeš, Biľak, Husák? Součet a souběh jejich malostí a jejich schopností komolit realitu je však devastující.

Mluvím o tomhle: Karel Hoffman se u soudu pokoušel hájit tím, že rozkaz k vypnutí vysílání rozhlasu v klíčový okamžik okupace byl jen běžným pokynem k plánové údržbě systému. Směšnost tohoto tvrzení jen podtrhuje bídu někdejších vládců. Až takhle dokáže splasknout kdysi mocný muž! Ne aby řekl: Chtěl jsem to tomu Dubčekovi dát sežrat a vyškrábat se k moci! Hoffmanovi přijde jako odpovídající velikosti toho činu, vydávat to za preventivní prohlídku elektronek!

Vypovídá to více o nadlidské neúctě jeho i jeho tehdejších kumpánů vůči osudům lidí, kterým si osobovali vládnout. Je to srovnatelné s tím, kdyby se (co já vím, třeba Heinrich Himmler) hájil v norimberském procesu tak, že by se snažil výkony pecí v koncentračních táborech vydávat za běžné provozní zkoušky hořáků...

Ano, považuji Karla Hoffmana a řadu tehdejších výkonných součástek komunistického režimu za zločince a je dobře, že soud našel pro jeho konání jak pojmenování, tak i trest. Jeho nad rozsudkem i výší trestu překvapením lehce pokleslá čelist stála, řekl bych, za to! A ještě něco...

Teď už může dostat milost. V jakékoli podobě. Může být třeba uznán za neschopného výkonu trestu vzhledem k jeho věku. Může dostat i prezidentskou milost. To je ten rozdíl mezi neřádem, jehož byl výkonným strůjcem a svobodnou společností...

autor: Martin Schulz
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.