Alena Scheinostová: V čekárně
Mám tu smůlu – nebo snad výsadu časnějšího zácviku do dovedností, které se budou s věkem hodit každému –, že trávím od zralejšího mládí tolik času po doktorech jako moji vrstevníci po hospodách. Tedy po doktorech – většinou spíš po jejich čekárnách.
Vzhledem k tomu, kolik mně podobných je a jak nepoměrně málo je těch čekáren, tu totiž do písmene platí onen lehce výhrůžný nápis, který jsem tuhle zahlédla v jedné z nich: „Doba, na kterou jste objednáni, znamená čas, odkdy začínáte čekat.“
Čtěte také
Ale neznamená to tupé, pasivní čekání, zírání do zdi nebo do mobilu. V takové čekárně se pořád něco děje. Nejdřív ji někdo hledá. „Prosimvás, tady je to k panu doktorovi Poňuchálkovi?“ ujišťuje se zmatená dáma a čekající dav ji odevzdaným pokyvováním ujistí, případně odešle jinam. Pokud se strefila, následuje dotaz: „Kdo je prosimvás poslední?“
Poslední je mladík se sluchátky, který ji ale neslyší, a tak se dav zlehka rozvlní a lidé se po sobě rozhlížejí. „Já jdu jen pro recept!“ brání se starší muž s klíčky od auta připravenými v pohotovostní pozici, aby bylo zřejmé, že je tu opravdu jen na skok.
„Tak támhle pán,“ ukáže na zcela nevnímajícího mladíka rozhodná stařena, už od pohledu ostřílená čekárenská harcovnice, protože i v čekárnách se stejně jako kdekoli jinde pokaždé vyloupne vůdčí jedinec a my ostatní se za ním podvědomě šikujeme.
Nestěžujeme si
Čtěte také
Pootevřou se dveře ordinace, na kterých visí výhrůžka „Neklepat, sestra vychází“, a pán s klíči od auta se před ně nasune. Na záda mu rázem dýchá hrozen dalších „já jdu jen pro tohleto“.
Jeden potřásá jakýmisi papíry, druhý skleničkou s močí. Sestra vypustí hotového pacienta a přehlédne zástup se suverenitou Wellingtona u Waterloo. „Paní Loskotová!“ prohlásí nesmlouvavě, a zatímco si vybraná šťastlivkyně razí uličku, sestra sesbírá papíry, skleničky a kartičky pojištěnce a dveře se zase zabouchnou jako skála nad jeskyní v proslulém Erbenově Pokladu.
Tam to bylo na rok, tady tak nějak podobně. Nestěžujeme si. Čekáme. Ani lékaři a sestry si nestěžují, aspoň ne nám, ačkoli je to pro ně právě tak nekomfortní. Jsme v systému a jsme mu podřízeni. Počínáme si podle toho. Kdyby profesor Zimbardo provedl svůj slavný experiment v čekárně, a ne ve vězení, to by svět teprve zíral.
Čtěte také
Nechci si ovšem jenom stěžovat. I v tak zakonzervovaném a jen ztěžka se proměňujícím prostředí, jako je zdravotnictví, se během let hodně změnilo. Například na stolečku s časopisy už nevídám Květy a Strážnou věž, ale spíš Zdravotnické noviny, letáky z lékárny a sem tam předloňský Respekt. U osvícených lékařů pak funguje cosi jako knihobudka.
Pod stropem na obrazovce běžívají ve smyčce záběry z ordinací, za dobu čekání se vám krásně vštípí do paměti. A odpadlo i informacemi nadupané vyvolávání „teď si půjde ta paní s herpesem“, protože v nejedné čekárně už mají vyvolávací systém.
Musíte sice cosi namačkat na interaktivním panelu, na který nevidíte, protože nemáte brýle, a potom snést neustálé cinkání jako na pokladně v supermarketu, ale pokrok je pokrok.
Naštěstí „čas, kdy začínáme čekat,“ už běží, a tak se třeba jednou dočkáme i zdravotnictví, které odsýpá pacientům i zdravotníkům a kde není čekání v čekárně větší nepříjemností než nemoc samotná.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
