Akademické StB

Trik je v tom, že rektor Masarykovy univerzity senátor Jan Zlatuška o tom oficiálně neví, pan Pavlík se tím nechlubí, a i když si o oficiální vyjádření ministerstva vnitra může říct kdekdo, akademickým činitelům či představitelům řady vysokých škol jsou podobné podrobnosti úplně lhostejné - a tudíž vládne ticho po pěšině.

Pan Pavlík není jediným akademickým funkcionářem, který má pozitivní lustrační osvědčení. Okolnost, že to nikoho nijak zvlášť nezajímá, vypovídá - podle mého - o jediném. O tom totiž, že o dodržování tzv. "lustračního" zákona v téhle zemi není velký zájem. Kdyby byl, asi by se tyhle věci neděly.

Uznávám, že do mizerně placených míst vysokoškolských pedagogů se asi nikdo nehrne, takže je nutné brát tam kohokoli. Uznávám, že po listopadu 1989 bylo zapotřebí nějak někam uklidit všechny ty předsedy celozávodních výborů KSČ a SSM a ROH, jakož i aktivisty Lidových milicí, ale že to zrovna dopadne tak, že mají nyní posty děkanů, rektorů, prorektorů a co já vím, jaké všechny, to by si jeden průměrně nadšený klíčocinkač v listopadu 1989 asi nepomyslel. Uznávám, že možná jediným v současné době přijatelným argumentem může být, jestli ta či ona osoba jsou dobrými a uznávanými pedagogy, a že nějaká ta temná místa v osobní minulosti nehrají až tak velkou roli. A přesto - všechny ty polocynické výmluvy není možné spolykat bez mrknutí oka.

Výmluvy na to, že někdo někdy nějak spolupracoval s StB "jen" proto, aby mohl učit; "jen" proto, že chtěl dělat svou práci; "jen" proto, aby se něco zásadního v jeho životní cestě nezměnilo.

Nemohu to přejít už kvůli statisícům jiných lidí, jejichž životní osudy se zásadně proměnily právě díky vlivu, který mocenské složky totalitního režimu (včetně StB, včetně aparátčíků KSČ) na život v téhle zemi měly. Jestli se nějak osudově pletu a všichni dnešní akademičtí funkcionáři, středoškolští pedagogové a učitelé (i -ky) základních škol, kteří dříve spolupracovali s StB, nebo zastávali funkce v komunistické straně, či "hajlovali" Husákovi v Lidových milicích v tom tehdy jeli nevinně a jsou před Bohem, veřejností a svým svědomím čistí - tak proč s tím nevylezou na světlo?

Proč o tom nemluví ve všech médiích, proč se veřejnost nedozví šedesát nebo kolik tisíc životních příběhů těchto nevinných kolaborantů s totalitním režimem, pro poučení ostatních, pro poučení vlastních i cizích potomků? Proč má téměř každé veřejně vyjevení temné minulosti nějakého relativně vysoko postaveného člověka zároveň přídech rádoby "mučednictví", proč je v tom nějaká tajemnost, nějaké zahlazování stop, a podobně? Selský rozum mi napovídá, že se tomu děje právě proto, že až tak nevinní nejsou.

Takže to celé je o tom, že kašleme (jednotlivě i národně) na pravidla, která si sami stanovujeme. A to je na pováženou. I když - dobrý návod, jak s tím žít máme už léta z míst skoro nejvyšších. Vzpomínáte? Přestupek proti pravidlům, který rozhodčí neodpíská, neexistuje. A basta. Vymalováno. Konec.

Naznačená cynická tečka závěrem: vysoká postavení, která v současné době zastávají někdejší spolupracovníci státní bezpečnosti a bývalí straničtí aparátčíci jen dokazují, jak kvalitní kádrovou práci tehdejší režimní mašinérie odváděla. Čest její práci!