Ahmadínežád vyhrál, Íránci se bouří

Dokázal mimo jiné udržet ekonomiku ve stabilním stavu i v nejtěžších dobách, zatímco Ahmadínežád v uplynulých čtyřech letech pokračoval v ruinování tamního hospodářství, přestože po dlouhou dobu inkasoval rekordní příjmy z ropy. Krom toho jsou mnozí Íránci unaveni represemi, které režim uplatňuje jak v oblasti politiky, tak i kultury a veřejného života. Musáví se jevil jako umírněný reformátor, který by mohl měnit atmosféru uvnitř země, ale i v mezinárodních vztazích.

Tyto naděje tedy splaskly v okamžiku, kdy státní volební komise oznámila částečné výsledky. Podle nich bylo jasné, že Ahmadínežád nejen vyhrál už v prvním kole, ale navíc s ohromnou převahou, a to přesto, že podle prvních údajů to naopak vypadalo na Musavího vítězství. Podle mnoha hlasů, včetně názoru všech třech poražených protikandidátů, zvítězil Ahmadínežád za cenu neférové kampaně i hrubých volebních manipulací. Ty však nikdo neprokáže, a to nejen proto, že Írán odmítá ke svým volbám zvát zahraniční pozorovatele, ale také proto, že toto rozhodnutí má v rukou státní aparát, a ten stojí za prezidentem.

Pro tábor nečekaně rychle poraženého Musavího byla zpráva o výsledcích hlasování šok, který pak někteří z nich léčili ničením majetku a bitkami s policií. Toho režim rád využil k pozavírání některých představitelů opozice, a zdá se, že tato povolební revolta je už zažehnána, protože Musaví raději vyzval své vlastní příznivce k tomu, aby zatím zůstali doma. Tvrzení některých komentátorů, že jde o největší protesty proti režimu od islámské revoluce před třiceti lety jsou však přehjnané. Velké protesty, ať ekonomicky nebo politicky motivované, se v Íránu konají ve vlnách každých několik let. Před osmi lety vyšlo do ulic asi 100 tisíc lidí, tedy mnohem více, než tomu bylo o víkendu. Z hlediska českého posluchače je zajímavé, že jistý představitel Revolučních gard, které jsou oporou režimu, vyjádřil obavu, že Musaví se pokusí rozdmychat - cituji - Sametovou revoluci, což, jak upozorňuje i zpráva agentury Reuters, je termín převzatý z nedávné československé historie. Nyní je skoro jasné, že žádná revoluce, ať sametová či jiná, se konat nebude.

To však neznamená, že se zloba části společnosti rozptýlí do ztracena. O nespokojené části íránské veřejnosti, která požaduje politické reformy a větší otevřenost světu, se mluví už dlouho - takové byly představy už mezi voliči exprezidenta Muhammada Chátamího, který byl poprvé zvolen před dvanácti lety. Nyní se ukazuje, že tento Írán, tedy Írán vzdělaných a relativně prozápadně orientovaných obyvatel měst, není tak silný, jak si mnozí myslí nebo přejí. Zatím tedy příznivci reforem musejí čekat a lépe se organizovat. Naopak Ahmadínežádův Írán, bez ohledu na volební manipulace, je stále silný dost, a zaklínání se tím, že jde o méně vzdělané lidi, nikomu příliš nepomůže. Je jasné, že Ahmadinežádův koktejl nacionalismu, náboženství a sociálního populismu funguje, a že v tomto ohledu byla volba demokratická.

Ukazuje se také, že prezident, který samozřejmě zdaleka není nejsilnější postavou v íránském politickém systému, má i nadále podporu rozhodujících sil ve státě, tedy náboženského establishmentu i Revolučních gard, tedy autonomní síly, která má ohromnou vojenskou, ale i ekonomickou moc. Oba bloky íránské společnosti, konzervativní i proreformní, se však těmito volbami ještě více vzdálily, a společenská atmosféra se do budoucna ještě zhorší. Mnozí liberálněji orientovaní lidé se obávají, že právě vzhledem k tomu v následujícím období represe režimu ještě zesílí. Ostatně z Teheránu už přišly zprávy nejen o zatýkání, ale i o zakázaných shromážděních údajných "živlů", a o uzavření novin, které vydává právě neúspěšný prezidentský kandidát Musaví.

Svět však více než občanská práva Íránců zajímají jiné věci, zejména osud jaderného programu. Ten sice Írán vydává za civilní, ale většinový názor odborníků je ten, že jde ve skutečnosti o cestu k nukleární zbrani. Ahmadínežád krátce po svém znovuzvolení nejen ubezpečil, že Írán bude kráčet cestou nezávislého a nikým nekontrolovaného jaderného výzkumu, ale zdůraznil také to, že jeho konfrontační postoj zůstane v platnosti i v dalším čtyřletém období.

Může to mít určitou výhodu - je od počátku jasné, jak na tom svět, a zejména Spojené státy jsou. Americký prezident Obama přišel s novou a vstřícnou politikou, a v Káhiře nedávno Íránu přiznal právo na nezávislý jaderný program, pokud bude podléhat mezinárodní kontrole. Obamův neoficiální termín pro pokrok v jednání, stanovený na konec roku, tak může zůstat v platnosti - v případě vítězství jiného kandidáta by došlo k dalšímu odkladu a zdržení, i když výsledek by zřejmě byl stejný, protože režimu se z jaderného programu podařilo udělat otázku íránské národní hrdosti. Je zajímavé sledovat americké reakce, které jsou zatím přeopatrné, jakoby si ve Washingtonu říkali, že ať budou říkat cokoli, nakonec stejně s budou muset mluvit s Ahmadínežádem, a nebudou ho tedy zbytečně dráždit. O to zajímavější je mnohem větší odvaha Francie, a zejména Německa, jejichž představitelé povolební chování policie i záhadné volební výsledky otevřeně a tvrdě odsoudili.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .