Adžarská krize skončila

6. květen 2004

Adžarský lev, jak si Abašidze s oblibou, ještě včera odpoledne tvrdil, že večer sice vystoupí v místní adžarské televizi, ale že o jeho odstoupení nemůže být řeči. Moskevští konzultantti, na jejichž podporu jak se zdá spoléhat nejvíc, mu však poradili něco jiného. Do adžarské metropole Batumi přiletěl bývalý šéf ruské diplomacie Igor Ivanov, který dnes předsedá mocné bezpečnostní radě Ruska, a odbojného knížete Abvašidzeho si pro jistotu odvezl s sebou do Moskvy.

V Adžárii tak skončila mocenská krize, která propukla po loňské gruzínské listopadové sametové revoluci, která do čela této chudé kavkazské republiky vynesla sedmatřicetiletého právníka Michaila Saakašviliho.

Aslan Abašidze se od zmiňovaného loňského listopadu choval jako feudál, který se nehodlá podřídit svému panovníkovi. Důvody tohoto postoje jsou celkem jasné. Abašidze byl klasickým produktem postsovětského vývoje Gruzie. V Adžádii, jejíž autonomie není založena na etnickém, ale náboženském principu, vytvořil poměrně stabilní režim, který neusiloval o odtržení od státu, jako to počátkem 90. let de facto učinily Abcházie a Jižní Osetie. Jeho moc na území o rozloze 2 900 km čtv s necelým půlmilionem obyvatel byla jednoznačně odvozena od souhlasu Eduarda Ševardnadzeho s tím, že ve jménu klidu na území kolem důležitého černomořského přístavu Batumi si Abašidze ve svěřeném lénu smí dělat, co chce. Jakmile tyto poměry s pádem Ševardnadzeho režimu skončily, Abašidze se pokusil Adžárii z celého procesu zásadní proměny gruzínského politického klimatu vyjmout: Změnu v křesle hlavy státu neuznal, výsledky nedávných předčasných parlamentních voleb nehodlal respektovat a jeho obstrukční snahy nedávno vyvrcholily tím, že prezidentovi republiky Michailovi Saakašvilimu znemožnil přístup na adžarské území.

V závěru minulého týdne gruzínský prezident dal Abašidzemu ultimátum - jeho autonomní republika do deseti dnů konečně uzná svrchovanost Tbilisi nad adžarským územím. Batumský mocipán reagoval po svém - jeho milice, na jejichž odzbrojení Tbilisi do zmíněných deseti dnů také trvalo, vyhodily do vzduchu tři důležité mosty, spojující adžarské území se zbytkem Gruzie. Adžarské zdůvodnění znělo poněkud tragikomicky, i když mělo racionální jádro - Abašidzemu se nelíbily manévry gruzínské armády v blízkosti adžarských hranic, které považoval za ohrožení svých pozic. Gruzínské armádní jednotky však nakonec do Adžárie nevstoupily - nebylo toho zapotřebí.

Potěšitelná na celé adžarské krizi je pozice Moskvy, která byla dlouho a asi oprávněně považována za garanta adžarské krajské suverenity v rámci Gruzie. Moskva má právě na tomto území dvě vojenské základny s asi třemi tisícovkami mužů a Abašidzeho protektor Ševardnadze byl řadě lidí v Kremlu jistě bližší, než mladý gruzínský prezident. Moskevská zahraniční politika se však v posledních letech jasně profesionalizovala a také svou činnost považuje především za příslovečné umění možného. Jakkoli tedy špičková moskevská média nenápadně i zcela nápadně poukazují na přinejmenším podpůrnou roli světového miliardáře maďarského původu Geogre Sorose při loňské zásadní proměně gruzínských mocenských elit, Rusko nakonec již podruhé v krátké době tyto změny respektovalo a svého chráněnce Abašidzeho si z nejvýznamnějšího gruzínského přístavu odvezlo. Jak tvrdí dnešní agenturní zpravodajství, zejména v Batumi se odchod Abašidzeho do moskevského exilu bouřlivě oslavoval. I to koneckonců ukazuje, jaká byla jeho skutečná pozice v této nevelké autonomní republice. Zmiňované nedávné parlamentní volby na papíře vyhrál v pěti ze šesti oblastí Adžárie. Tou šestou a nevítěznou bylo ovšem město Batumi a jeho obyvatelé, kteří se v demonstracích posledních pár dnů významně zasloužili o Abašidzeho pád. Asi máme právo se domnívat, že ve zbylých pěti oblastech Adžárie házeli své hlasy do volebních uren nejen vyznavači vlády víceméně sovětské silné ruky, ale také bývalí okresní tajemníci, kterým se adžarská konzerva nominálně odeznělých sovětských pořádků jednoznačně zamlouvala.

Smírný konec adžarské krize by v optimálním případě mohl znamenat počátek stabilizace ústřední moci na sporných územích současné Gruzie. Řešení problému fakticky oddělené Abcházie či Jižní Osetie však bezesporu bude mnohem obtížnější - pokud je vůbec možné.

autor: ldo
Spustit audio