Adam Černý: Nač jsou stesky nad sankčním kompromisem
Od vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 uplynulo osmnáct let a od prvního pololetí roku 2009, kdy si čeští politici napoprvé vyzkoušeli, jaké to je předsedat schůzkám ministrů a tehdy i premiérů, je to už let více než tucet, takže zkušenosti by snad nebylo nutno hledat v poledne se svící. Přesto jak se ukazuje, nebylo a není od věci přeříkávat si základy politické násobilky.
V evropském prostředí k ní v první i poslední řadě patří schopnost a vůle hledat a nacházet kompromis, jehož výsledek se sice nemusí všem líbit, podstatnější však je, že ho všichni přijmou a dodržují.
Čtěte také
Připomíná se tu základní myšlenka, na které bylo a je evropské propojování po druhé světové válce ustaveno, a to, že ani země sdílející stejné hodnoty se nevyhnou konfliktům, jen je nerozhodují silou na bojišti, ale u jednacího stolu. Tento výchozí bod se s odstupem let mnohdy vytrácí a po kompromisech pachuť překrývá uspokojení z odvedené práce. Zvláště výrazné je to v situacích, kdy se na začátku střetávají odlišné představy, nebo dokonce umně ukrývané postranní úmysly.
Do této kategorie spadalo i právě skončené vleklé vyjednávání o šestém balíčku sankcí uvalených na Rusko za jeho přepadení Ukrajiny. Zvláště země, které jsou revizionistické velmoci nejblíže, chtěly co nejdříve a v co největší míře zarazit vývoz ropy, z jejíhož prodeje Moskva financuje své válečné tažení.
Unijní předsednictví
Svou pozici hájily o to snáze, že už v roce 2014 pochopily, že anexe Krymu je jen součástí širšího plánu expanze.
Čtěte také
Proto se předem připravovaly na situaci, kdy bude třeba se zbavit energetické závislosti na zemi, která vzájemný obchod nechápe jako vzájemnou výhodu, ale jako prostředek nátlaku. Stačilo si všimnout, jak se v ruské televizi radostně prozpěvuje, že když se Evropa bude cukat, tak se jí prostě vypne plyn.
Jiné země byly obezřetnější, buď kvůli dveřím pootevíraným k dohodě s Moskvou, nebo jen kvůli přílišné závislosti na energetických dodávkách. Česko stálo kdesi na půl cesty. Obecně je sice pro co nejcitelnější sankce, ale od ruské ropy se nemůže odstřihnout ze dne na den. Právě tento aspekt pomíjejí komentáře kritizující, že výsledný kompromis ponechává příliš mnoho času, kdy Rusko bude nadále za svůj export dostávat peníze na válku proti Ukrajině. Těžko však jiným vyčítat, že dost netlačí na pilu, když ta naše není a možná ani nemůže být zrovna teď příliš ostrá.
Je tu ještě jeden neopomenutelný aspekt. Česko v minulých letech v evropské politice vynikalo spíše tím, co nechtělo, aniž by dokázalo formulovat, jak by měl vypadat výsledný kompromis. Naší pozici nyní jistě prospívá, když jsme dokázali ke společné dohodě přispět, ale naše skutečné ambice, a hlavně schopnosti prověří až druhé letošní pololetí, naše druhé unijní předsednictví.
Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
