Adam Černý: Dočká se Itálie Bersluconiho nástupce?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Matteo Renzi

Jestli to není pravda, tak je to dobře vymyšleno, praví jedno italské přísloví. Proto i když není jisté, zda si devětatřicetiletý starosta Florencie Matteo Renzi vybral jako svůj oblíbený vůz malé městské vozítko Smart, jen aby vypadal skromně, anebo proto, že se mu prostě líbí, určitě umí udělat na voliče dobrý dojem.

O toskánském politikovi se začalo mluvit jako o perspektivním kádru levice teprve loni a nyní si dokázal vynutit, aby mu jeho stranický kolega Enrico Letta uvolnil místo předsedy vlády.

Matteo Renzi by nemohl být úspěšným politikem, pokud by se o to sám nepřičinil. Rozhodujícím okamžikem byly loňské prosincové primárky Demokratické strany, v nichž získal přes dva miliony hlasů, jejichž podpora mu dodala odvahu otevřeně vyzvat na souboj premiéra.

Letta se chvíli zdráhal, a dokonce veřejně mluvil o zradě s odvoláním na loňskou vzájemnou tichou dohodu, kterou se Renzi zavazoval, že vládu neohrozí až do konce jejího řádného mandátu v roce 2018.

Jenže jako v mnoha jiných případech i tady se potvrdilo, že v politice se sliby dodržují, dokud jsou pro účastníky výhodné. Florentský starosta si po úspěchu v primárkách rychle spočítal, že pokud by čekal až do roku 2018, riskoval by dvě nepříjemnosti: Buď by musel nechat Lettu, aby si úspěšnými reformami vybudoval nástupní prostor k volební výhře, a naopak, pokud by Letta neuspěl, odpovědnost by nesl jako šéf levice i Renzo.

Důvod pro nynější ofenzivu byl jasný a stejně jasné byly důvody pochybností, zda a jak může Itálii nejmladší premiér v poválečné historii prospět. Vést tak slavné město jako Florencie je jistě prestižní úkol, těžko se však dá srovnat se zkušenostmi z vedení ministerstva nebo celé vlády, kdy je třeba zvládat domácí i mezinárodní politiku.

Odvaha a dravost nutné k překonávání překážek Renzimu nechybí. Jestli budou stačit, aby vytáhl zadluženou Itálii z vleklé krize, nastartoval její ekonomiku, a snížil tak počet nezaměstnaných, se teprve uvidí.

Nejvíce však svědky nezadržitelného Renziho vzestupu zneklidňuje podobnost se Silviem Berlusconim, který před dvěma desítkami let také dokázal výřečně kázat o nedůvěře k opotřebovaným politikům a nevyhnutelné obměně a reformách, aby nakonec skončil jako populista rozhazující sliby.

Proto už nyní k nejnovějším italským vtipům patří ten o dvou poslankyních ze dvou odlišných táborů. Ta pravicová své kolegyni říká: „Jak se vám povedlo najít Berlusconiho dědice, když my jsme ho marně hledali dvacet let?“ Ta levicová pohoršeně opáčila: „No dovolte, mezi Renzim a Berlusconim je přece jen rozdíl. Berlusconi dokáže být roztomilý a zdvořilý.“