Achillova pata invazivních ropuch
Vysazení jihoamerických ropuch obrovských (Bufo marinus) v Austrálii 30. let minulého století vyústilo v jednu velkou pohromu. Žravé ropuchy se místo na škůdce cukrové třtiny vrhly na místní faunu a nevídaným tempem začaly kolonizovat nová území. Nová studie ovšem ukázala, že zdánlivě nezničitelné žáby přece jen mají jedno slabé místo - masožravé mravence.
Australští ekologové z University of Sydney's Team Bufo zjistili, že mladé ropuchy padají za oběť australským masožravým mravencům druhu Iridomyrmex purpureus daleko častěji, než nativní druhy žab. Ropuchy jsou aktivní přes den a dávají přednost pobytu v otevřeném terénu. Mravenci vyznávají podobný životní styl, takže není divu, že si oba druhy často zkříží cestu. Naproti tomu původní australské žáby jsou spíše noční živočichové, kteří se přes den skrývají ve vegetaci nebo jiných úkrytech, a s mravenci přicházejí do styku jen výjimečně.
Ropuchy navíc nejsou vybaveny k tomu, aby v případě útoku dokázaly mravencům utéct. Ekologové srovnávali rychlost a vytrvalost různých druhů žab na speciálně upravené trati, ze které jako vítězové vyšly australské žáby. Ropuchy se svými krátkými holenními kostmi a masivními těly dokážou dělat jen relativně krátké skoky, které je před čilými mravenci nemohou zachránit. A v neposlední řadě, ropuchy se údajně před mravenci chovají mnohem bezstarostněji, než ty druhy žab, které jsou v Austrálii původní.
Sečteno a podtrženo, zdá se, že ekologové konečně našli původního australského dravce, který by mohl ropuší invazi do určité míry kontrolovat.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
