90 let od velké hospodářské krize roku 1929. Dokázal se svět poučit?

Poučení z devadesáti let od začátku velké hospodářské krize hledá v komentáři pro slovenský deník Pravda ekonom Vladimír Bačišin.

Americká ekonomika poklesla za pár let o polovinu a dlouhé fronty se stály na práci i na jídlo. Jednu z vývařoven pro chudé vedl i slavný mafián Al Capone (na snímku)|foto: Library of Congress,CC0 Public domain

Krach začal 24. října 1929. V tento den na Newyorské burze cenných papírů odstartoval masový výprodej. Celkově šlo o skoro 13 milionů akcií a dluhopisů. Hlavní Dow Jonesův index klesl o 11 procent.

Druhý den se situace na trhu zlepšila, akcie se ale zcela propadly 28. a 29. října. Právě těmto dnům se od té doby říká Černé pondělí a Černé úterý. V rámci krachu burzy na Wall Street došlo k prodeji 30 milionů akcií. Trh celkově poklesl o 40 procent.

Podle ekonoma Bačišina nešlo o žádnou náhodu. Naopak – bublina se nafukovala několik let a kromě bank se na tom podíleli i obyčejní lidé. Účty v makléřských firmách mělo 30 milionů obyvatel Spojených států, což tehdy byla čtvrtina obyvatel USA.

Svou roli sehrál také růst životní úrovně. Americký hrubý domácí produkt se významně zvyšoval. Zatímco roku 1913 dosahoval úrovně 32 miliard dolarů, v roce 1927 to už bylo skoro 90 miliard.

Čtěte také

Byl „černý pátek“ jen ekonomickou tragédií? Ohrozil samu existenci Československa, soudí historik

Firmy měly vyšší zisky, stoupaly mzdy i poptávka po zboží a službách. Bylo to jedno z nejúspěšnějších období ekonomiky Spojených států. Růst ale nemohl být věčný.

Mnozí lidé tenkrát neznali teorii cyklického vývoje ekonomiky. Podle ní po každém růstu následuje pokles. Obyvatelé tak stále nakupovali cenné papíry a tím vytvářeli umělou bublinu. Její podstatou je princip posledního, největšího hlupáka. Ti, kteří kupují cenné papíry, si myslí, že přijde někdo, kdo za ně zaplatí ještě více.

Bublina se nafukovala také proto, že se akcie kupovaly na půjčku. Lidé zaplatili jen deset procent z ceny a zbytek si půjčili. Vrátit peníze bylo potřeba za jeden nebo dva dny. Velké dostupnosti půjček tehdy pomohla také americká centrální banka.

Centrální bankéři snížili základní úroky o tři procenta. A tak zatímco v roce 1921 byly na úrovni 6,5 procenta, o šest let později klesly na 3,5 procenta. Toto opatření podporovalo nákupy cenných papírů na půjčku. Nepřipomíná to současnost?

Nový úděl

Dnešní ekonomičtí teoretici z Velké deprese obviňují zlatý standard. Kolik zlata stát měl, tolik vydával bankovek. Když ekonomika rostla, začal být nedostatek peněz. Proto došlo k deflaci, tedy k poklesu cen. Podniky začaly krachovat a lidé ztráceli práci.

Velká hospodářská krize (1929)|foto: Library of Congress,CC0 Public domain

Špatným vtipem tehdejší doby bylo také omezování zahraničních výrobců na americkém trhu, což dnes mimochodem dělá také prezident Donald Trump.

Jeho dobovému předchůdci Herbertu Hooverovi napsalo přes tisíc ekonomů dopis, aby cla nezaváděl. A loni v květnu významní ekonomové napsali to samé Trumpovi.

Ne všichni ale na Velké depresi prodělali – obstojně se například dařilo zábavnímu průmyslu. Objevila se stolní hra monopoly a vydělali i filmaři. Počátkem třicátých let chodilo do kina přibližně 75 milionů diváků týdně.

V té době přišel s novou hospodářskou politikou prezident Franklin Delano Roosevelt. Lidé bez práce se podíleli na veřejných investicích. Stavěli mosty, přehrady, silnice, školy a podobně. Krizi se jim podařilo překonat.

Postupně se ale rozšířila na všechny země Evropy, které byly se Spojenými státy ekonomicky propojené. Adolf Hitler se dostal v Německu k moci částečně i kvůli Velké depresi v zámoří.

Je řešením Keynes?

Hospodářský a sociální vývoj z doby Velké deprese následně poutal zájem hned několika generací ekonomů. A také v současnosti o hospodářské krizi staré 90 let vycházejí desítky odborných článků.

Velké depresi vděčí za svůj vzestup například známé teorie Johna Maynarda Keynese, který prosadil myšlenku sociálního státu jako jediného způsobu, jak se vyrovnat s dopady a hrůzami ekonomické nestability. Jeho myšlenky se použily v době ropné krize v sedmdesátých letech dvacátého století a také při překonání poslední globální ekonomické krize. Použijí se zřejmě i při řešení té příští, zamýšlí se ekonom Vladimír Bačišin.

Neokeynesiánství je podle něj motiv napsaný na vstupních dveřích všech centrálních bank světa. Nezavrhují ho ani národní banky marxistické Kuby a komunistické KLDR. Koneckonců, ideje Keynese a jeho následovníků využívaly i socialistické ekonomiky, ačkoli o tom nahlas nemluvily.

Není náhoda, že také v Československu vyšel překlad Keynesova stěžejního díla Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Jeho myšlenky jsou základnou pro fungování současné ekonomiky mnoha zemí.

Podle Keynese má stát povinnost podporovat poptávku a zaměstnanost obyvatelstva. Součástí této politiky má být snižování úroků, poskytování půjček a dotací a vytváření pracovních míst ve veřejném sektoru. Stát se ale zároveň musí vyvarovat „přehřívání ekonomiky“. Měl by proto brzdit její růst, když se blíží nebezpečí vzniku bublin.

A ty mohou v současné Evropě vznikat především vinou záporných úrokových sazeb. Platí, že zisky budou mít firmy a ztráty vyrovnají lidé svými daněmi, uzavírá ekonom Bačišin.