365 lidí v poli jako dní v roce
Druhá světová válka neskončila 8. května. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. Odplata za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. Lidé se mstili na Němcích. V Rovensku pod Troskami zůstalo ležet před školou 365 lidí - odzbrojených vojáků, civilistů, žen a dětí.
V kuchyni svého brněnského bytu sedí bělovlasý muž, ruce složené v klíně. O tom, co se v Rovensku tehdy v máji stalo, zpočátku mluvit nechtěl. Jsou to prý nepříjemné vzpomínky. Po několika týdnech ale nakonec na rozhovor přistoupil. Ovšem pouze pod podmínkou, že jeho jméno zůstane utajené. Události si vybavuje velmi jasně. Jakoby se staly včera.
„Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem pistol a začal jsem hlídat vězně.“ Starý muž je rovenský rodák. V květnu 1945 mu bylo sedmnáct a tehdy držel samopal v ruce poprvé.
Co se tehdy vlastně stalo? 10. května vyhrávala na malém vydlážděném náměstí muzika, lidé slavili konec války, zpívali, tančili. Davem se proplétal Josef, dvacetiletý mladík. Před pár měsíci se vrátil z Říše z nuceného nasazení. „Najednou jsem viděl, jak vezou na korbě náklaďáku vojáky. Měli jen tílka, ruce nad hlavou a za nimi jelo auto s kulometem.“
To, co mladík viděl na náměstí, byla přibližně desítka zajatých esesmanů. V tu dobu už stál o pět set metrů dál před školou konvoj Němců, který se vracel odněkud ze Sleszka. Tvořila ho padesátka odzbrojených vojáků wehrmachtu, zbytek byli civilisté, mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i sedmnáctiletý chlapec.
Esesmany odsoudil Revoluční výbor k trestu smrti, který partyzáni okamžitě vykonali za školou. Jeden z odsouzených ale nechtěl čekat na jistou kulku do hlavy a podařilo se mu utéct. Při následné potyčce zastřelil velitele ruských partyzánů, kterému místní lidé pro jeho mohutnou postavu říkali „Velký Ivan“. Pak to začalo. „Rusové začali střílet do němců, ti se snažili uprchnout, běželi i proti mně a tak jsem začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili.“
Veřejné tajemství si obyvatelé Rovenska nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až Pavel Matys, který se do obce přistěhoval. V roce 1995 napsal do Rovenských listů rozsáhlý článek a ukončil ho slovy: bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti. Mnoho pochopení u místních ale nenašel. „Když jsem vešel do hospody, ztichla“.
Masakr vyšetřovala bezpečnost po válce a existuje k tomu řada dokumentů. Jsou ukryté v Národním archivu v krabici číslo 11151. Obsahují výpovědi svědků, které na začátku 50. vyslechla bezpečnost. Chtěla zjistit, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a vojáků. Ministerstvo vnitra se totiž dohadovalo s Ministerstvem obrany, kdo by se měl o masový hrob postarat. A to všechno pod tlakem Mezinárodního červeného kříže, který chtěl vědět, kde hrob je a požadoval jeho pietní označení.
Nezávisle na Matysovi se o případ zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich ostatky vyzvednout a to se podařilo v roce 1998. Hrob pomáhal Němcům hledat rovenský rodák a bagrista Miroslav Kolář. „Hrob jsme hledali tři dny, rozryli jsme celé pole. Našli jsme tam i nádobí, dokonce jedny hodiny. Jiné cennosti ne. Byl to zvláštní pocit.“
Zvláštní to je pro každého, kdo válečné události nezažil a všechno zná jen z doslechu. To ale není případ několika posledních pamětníků, mezi které patří i důchodkyně, která stojí za plotem rodinného domku. Na konci války jí bylo devět let. A jako mnoho lidí z Rovenska, ani ona nechce uvést své jméno. „V obci byli rádi, že se o tom nemluví, že to nikdo nevyšetřuje. Teprve po revoluci to začali cítit jako hanbu. Ale ten strach z nich je dodneška. Zrovna je moc nemilujeme.“
Za školou na hřišti si hrají děti. Pod svahem stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis „Obětem druhé světové války“. Občas sem někdo přinese kytku. Myslím místní lidi,“ říká Kateřina Matysová, rodačka z Rovenska. Pracuje jako učitelka, knihovnice a také kronikářka. Napsala knihu, která mapuje historii obce od první republiky až do poválečných květnových dnů. O válečných událostech a i o masakru vypráví žákům v knihovně.
Rovensko pod Troskami je malá obec, která leží v samém srdci Českého ráje. Divokou popravu v tomto půvabném kraji začala vyšetřovat policie v roce 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové ale případ odložilo jako promlčený. Uzavřený ale není pro starého muže, který je posledním přímým svědkem a zároveň aktérem rovenského masakru. „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka