35 let

Byl to intenzivní pocit kontaktu s něčím, co mne neskutečně přesahuje, co se vymyká mému chápání a přesto je to cosi, co je zároveň hluboce vepsáno do toho, čemu se asi říká "vědomí".

Když ten pocit opíši jinak, totiž vzpomínkou na mé tehdejší patnáctileté myšlenky, jde zhruba o toto: jak je možné, že zdravý, mladý, přemýšlivý člověk, dojde k rozhodnutí upálit se kvůli tomu, aby tímhle definitivním činem připomněl ostatním, jak strašně rychle upadají do samoúčelné, sebeobranné letargie a tragicky se odchylují od cesty ke svobodě, k níž měli (ještě pár měsíců před tím 16. lednem 1969) slušně nakročeno.

Prožíval jsem tehdy (jistěže jen mladicky přecitlivěle a nejspíš trapně romanticky) představu té fyzické bolesti, tu šílenou a omračující trýzeň, kterou někdo, koho neznám, podstupuje i za mne a pro mne. A cítil jsem i tu nekonečnou lítost nad nekonečnou zbytečností toho činu. Viděno tedy prvoplánově a s vědomím toho, co po jeho smrti následovalo.

Je v té souvislosti trochu smutné, že z tehdejšího heroického činu Jana Palacha se - zejména v letech po listopadu 1989 - stalo takové to každoroční povinné mediální klišé. Mám na mysli formulace typu - "před XY lety se na v Praze na Václavském náměstí upálil student Jan Palach na protest proti sovětské okupaci." a podobně.

Jestli se moc nepletu, zazní tohle klišé i při letošním výročí a bude mi z toho stejně stydno, jako je mi pokaždé, když zjišťuji jak snadno a úspěšně se dá historie a její jednotlivé události v průběhu času komolit. Pamětníci si jistě vzpomenou, že Jan Palach se neupálil na protest proti okupaci, nýbrž proto, aby upozornil na rychlou devastaci jednoty národa i jeho odhodlání nepodřizovat se cizímu diktátu.

Dopis, který tehdy Jan Palach zanechal, apeloval (ve zkratce vyjádřeno) na spoluobčany, aby se tak snadno nesmiřovali s okupací země vojsky Varšavské smlouvy, aby nerezignovali a nepodléhali pasivitě. To vše se totiž tehdy a strašně rychle a příliš snadno (pro okupanty i jejich domácí nohsledy) odehrávalo. A nakonec i odehrálo. Nějakého půl roku po smrti Jana Palacha jsem, pár kroků od místa, kde se upálil, už mohl vidět české obrněné transportéry s českými posádkami najíždět do svých českých spoluobčanů. Takhle rychle to u nás chodí.

Když provedu velký časový skok a rozhlédnu se kolem sebe dnes, dech se tají a rozum trochu zastavuje.

Ano, změnilo se za těch 35 let opravdu hodně. Okupační vojska odešla. Neexistuje vláda jedné komunistické strany.

Na druhou stranu - neumím se upamatovat na nějakou podobnou pasáž národních dějin, která by se vyznačovala srovnatelnou mírou roztříštěnosti celé společnosti na shluky partiček tvrdě prosazujících své úzké zájmy. Pravda, čtyřicet let totality společnost podivně zpolitizovalo. Dlouho to přece vypadalo tak, že člověk - jedinec, si bez shovívavého svolení stranických složek nemůže ani., dovolit se zasmát například. Tohle zavalení jakousi nadvládou "politiky" nás neopustilo.

Jsme neustále rozděleni na "my" a "oni", i když tentokrát to "oni" nejsou jen všechny složky komunistického aparátu a jejich výkonných mocenských nástrojů - a "my" nejsme ten zbytek společnosti - nicméně rozdělení tu je. V téhle společnosti, v níž se na odiv a za příklad staví výkonnost a úspěšnost, tu pobíhají zástupy "já-ů", piždících se k nějakému viditelnému úspěchu, často pak k úspěchu na úkor někoho druhého, Kdyby tohle piždění probíhalo alespoň v nějakém srozumitelném rámci, schématu; kdyby mělo nějaké - řekněme - společné a jednotící směřování, pak by se tomu asi mohlo říkat "národní jednota", a kdyby to nemělo podobu připo-okrádávání všech kolem sebe, mohlo by se tomu dokonce říkat i "morální integrita národa".

Po 35-ti letech je, z tohoto úhlu pohledu, společnost zdevastovaná daleko více, než se (troufám si domýšlet) tehdy Jan Palach obával.

Je to možná trochu příkrá zkratka. Používám jí proto, že si jeho tehdejšího činu, ať si říká kdo chce, co chce, vážím čím dál více. Tehdejší jeho aktuálnost se přetavila ve stále platnou nadčasovost.