1968: Stíny se s námi táhnou dál
Velká rána nadějím - to byla okupace naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Takto vnímá onen neblahý dějinný zvrat kardinál Miloslav Vlk. Připomíná uvolnění poměrů v 60. letech a víru v reformovatelnost komunismu, která byla tehdy ve společnosti hodně silná. Následná normalizace mnohým zlomila charakter i změnila život, ale podle kardinála jí nepodlehli zdaleka všichni.
Miloslav Vlk: "U části lidí vznikl nový, silný impuls bojovat proti... A domnívám se, že to byla taková tvrdá lekce, že s komunismem se nedá koketovat, že se s ním nedá počítat, že se s ním nedá spolupracovat, že je možné jedině proti němu bojovat."
Očekávání lidí bylo sice logické, ale doufat, že se tak stane skrze komunistickou stranu - to bylo přemrštěné, konstatuje Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické. A následná normalizace dílo zkázy završila.
Joel Ruml: "Já si myslím, že společnost to hodně poznamenalo, a že z toho venku ještě nejsme. Protože jsme si ještě nevyjasnili, jak jsme tu normalizaci osobně zvládali, jak jsme jí procházeli, za jakou cenu, za jaké hříchy a slabosti a ústupky... Takže zatím ještě to v nás je... Toto byla zkušenost, kdy zase jedna společnost, nebo část světa, až příliš spolehla na lidské zřízení a systémy. Takže zkrátka: obnova ducha a obrátit se k Pánu Bohu a pak to bude lepší!"
Srpen 68 - to bylo o expanzionistickém potenciálu tehdejšího Sovětského svazu, o tancích a letadlech a obrněncích, které se neštítil použít pro záchranu a upevnění své moci. Ale následná normalizace? O čem byla? Otázka pro Pavla Černého, předsedu Ekumenické rady církví.
Pavel Černý: "Normalizace, to je o nás... To bylo zlé v tom, že to šlo takovým plíživým způsobem, že se najednou začaly utahovat kohoutky a že se zase začala rozbíhat síť informátorů a omezování občanských svobod a - žel - mnoho Čechů se tomu začalo příliš snadno podvolovat. Tím pádem se národ hlouběji a hlouběji rozdvojoval a vznikalo napětí mezi lidmi. Mezi těmi, kteří byli konformní a těmi, kteří se snažili udržet určitý odstup a alespoň ve svých domovech a na svých pracovištích určitou míru svobody. A myslím, že to rozdělení jsme zjevně nepřekonali do dnešní doby."
Pavel Černý zdůrazňuje: ti , kteří páchali zlo, nebo byli jeho nástroji, se dosud nikdy neomluvili, nikdy neučinili pokání. Takže stíny normalizace se s námi táhnou dál.
