1814: První nádech moderní norské samostatnosti
17. květen je v Norsku státní svátek. Slaví se Grunnlovsdag, den ústavy. Běžné roky je to hlavně svátek pro děti: oblečené v národních krojích mávají v ulicích vlaječkami, v druhé ruce drží párek v rohlíku nebo zmrzlinu, ty, které hrají na hudební nástroj – ideálně na žestě nebo na bicí – vykračují v defilé pouličních kapel.
V roce 2014 však ve velkém slavili i dospělí, a to napříč celou norskou společností. Slavilo se totiž 200 od sepsání norské ústavy.
Ústava vznikla v době, kdy se napoleonské války chýlily ke konci. Kielský mír z ledna 1814 posvětil dohodu, podle níž mělo Dánsko, které bylo členem Napoleonova poraženého tábora, postoupit Švédsku, coby členovi vítězné protinapoleonské koalice, svoji državu Norsko.
Avšak švédský panovník Karl Johan (vlastním jménem Jean Baptiste Bernadotte, někdejší maršál napoleonské armády a posléze nástupník na švédský trůn) neměl čas na okamžité vymáhání plnění Kielského míru. Pronásledoval totiž vojensky Napoleona do Paříže.
Že se Norsko skutečně připojí jako druhý článek personální unie se Švédskem, bylo jasné až v srpnu 1814 tzv. konvencí z Mossu. Za těch 7 měsíců mezi Kielským mírem a konvencí z Mossu se však v Norsku daly do pohybu události, které jsou dodnes základem norské identity.
Důležitými osobami v těchto měsících byli dánský místodržící v Norsku Kristián Frederik a norský úředník a politik Christian Magnus Falsen.
Kristián Frederik byl příslušníkem oldenburské dynastie, která vládla poslední 4 staletí jak v dánském království, tak v jeho norské državě. Do Norska byl vyslán jako místodržící, počítalo se však i s jeho nástupnictvím na dánský trůn. Na jaře 1814 se aktivně podílel na plánu osamostatnění Norska a souhlasil s tím, že se stane jeho prvním králem.
Úředník, právník a politik Christian Magnus Falsen se narodil v norské Christianii, dnešním Oslo. Je označován za otce norské ústavy díky vůdčí a výrazné roli, kterou při formulování ústavy sehrál.
Ústava se sepisovala v Eidsvollu, 60 km severně od Kristiánie, na panství Carstena Tanka Ankera, obchodníka a blízkého poradce Kristiána Frederika. Sem se sjelo 112 mužů z celé země. Byli mezi nimi činitelé vojenské i civilní správy, majitelé závodů a panství, vojáci, kupci a z jedné třetiny i rolníci.
Příznivci Kristiána Frederika se uskupili do tzv. strany nezávislosti a důležité slovo tu měl právě Christian Magnus Falsen. Na eidsvollském jednání byla vedle Strany nezávislosti přítomna i prošvédská frakce, později známá jako unionistická strana. Ta byla ke zvolení Kristiána Frederika králem a návrhům strany nezávislosti spíše skeptická. Prosazovala spíše spojení se Švédskem, byť ne ve formě nějakého splynutí. De facto právě vize unionistické strany se v následujících měsících naplnila.
Za jakých okolností? A proč Švédové i po připojení Norska nechali v platnosti ústavu sepsanou za dobu 40 dní na jaře 1814, která dávala svrchovanou moc lidu a institucionálně ji dělila na složku výkonnou (král) a zákonodárnou (lidově zvolené shromáždění? Na to v pořadu odpovídá historik doc. Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
O hlavních principech a ustanoveních, jako je ochrana práv jednotlivce, důraz na lidská práva a rovnost před zákonem zase mluví velvyslanec Norského království v Česku, Jens Eikaas.
Norská ústava je pozoruhodný dokument i z hlediska jazyka a jazykového vývoje. Muži v Eidsvollu napsali konstituční dokument v jazyce své doby, což byla vlastně dánština. Její pravopis byl nicméně od roku 1814 několikrát reformován, a to jak v Dánsku, tak v Norsku – tady už mluvíme s vývojem dalších dekád o riksmålu, později bokmålu.
Změny zapracovávané do ústavy se snaží původní jazyk napodobovat, což mnohdy působí těžkopádně a pro dnešního člověka ne vždy srozumitelně. 6. května 2014 se však hlavní norské politické strany dohodly na revoluční změně: norská ústava bude po jazykové stránce modernizována.
Ve verzi bokmålu, jímž mluví většina Norů, dojde ke stylistickému sjednocení, mírné aktualizaci a modernizaci jazyka. Poprvé bude také ústava přeložena i do druhé oficiální řeči země, do nynorsku.
Netradiční chronologii jazyka, politiky a národního obrození v konstituování norské moderní identity komentuje v pořadu Historie Plus nordistka Daniela Mrázová. Jak říká: v případě Norska politika jasně předběhla norské kulturní a jazykové obrození.
Úplnou nezávislost na Švédsku získalo Norsko v roce 1905, poté, co si ji odhlasovalo v referendu. Objev ložisek ropy a zemního plynu v Severním moři na konci 60. let z Norska udělal jednu z nejbohatších zemí této planety. Výnosy z těžby a vývozu těchto surovin Norové ukládají do Státního penzijního fondu – známého též jako ropný fond – na horší časy pro budoucí generace.
V Česku jsou dobře známé jiné fondy z Norska, díky nimž je možné financovat například opravy památek, provádět opatření na zlepšení životního prostředí, podporovat vědu a výzkum, financovat činnost organizací zabývajících se prevencí domácího násilí, rozvojem genderové rovnosti nebo podporou znevýhodněných dětí i dospělých na pracovním trhu a ve společnosti.
Druhé fáze podpory z Norských a EHP fondů končí v roce 2014. A jak v pořadu Historie Plus potvrzuje velvyslanec Jens Eikaas, fondy budou pokračovat i nadále.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
