10 let bez Hlasu Ameriky

1. březen 2014
Časopis Voice z konce osmdesátých let 20. století, u nás distribuovaný americkým velvyslanectvím

Před deseti lety, 27. února 2004, skončilo české a slovenské vysílání Hlasu Ameriky. Uzavřel se příběh stanice, která byla sice vždy daleko poslouchanější než legendární Svobodná Evropa, ale na kterou se daleko rychleji zapomnělo.

Historie Hlasu Ameriky se začala psát v letech druhé světové války – poprvé se tato stanice v éteru objevila 24. února 1942. „Američané prolomili svůj izolacionismus. Uvědomili si, že rozhlasové vysílání je důležitým nástrojem propagandistického působení. Vysílání začalo v době, kdy většina významných evropských rozhlasů už dávno měla svoje programy pro zámoří,“ vysvětluje historik Prokop Tomek.

Ve Spojených státech byla sice před druhou světovou válkou hustá síť privátních rozhlasových stanic – ale cosi jako státní rozhlas, navíc zaměřený nikoli domů, ale do světa, neexistovalo.

„Smyslem vysílání v době války byla podpora válečného úsilí. Stanice rychle rozšiřovala své programy a za války vysílala ve více než čtyřiceti jazycích. Jedním z prvních programů Voice of America se již roku 1942 stal i československý. Proslul za války spoluprací s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, kteří předtím pracovali i pro BBC,“ říká Prokop Tomek. Rozhlasové skeče Voskovce a Wericha se dodnes dochovaly v rozhlasovém archivu a v pořadu uslyšíte ukázku u jednoho z nich.

Po druhé světové válce ztratil Hlas Ameriky pro americkou vládu význam – ale jen na chvíli. Svět se rozděloval na dva politicky nesmiřitelné bloky a začínala studená válka. V roce 1948 byl ve Spojených státech přijat zákon na podporu šíření informací o USA ve světě a Hlas Ameriky dostal za úkol prezentovat americkou zahraniční politiku a život ve Spojených státech. Posluchače v Československu to sice mohlo zajímat, ale naladit si Hlas Ameriky bylo složité.

Čtyřiadevadesátiletý Zdeněk Tamchyna z Pardubic má stále ještě onu fotku, kterou mu z Hlasu Ameriky poslali – a kvůli které se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti

Od roku 1950 byl příjem této stanice na území našeho státu rušen, a to až do roku 1964. Znovu se s jeho rušením začalo v srpnu 1968 (paradoxně šlo o iniciativu okupačních armád) a trvalo do roku 1973. Od té doby Hlas Ameriky v Československu rušen nebyl.

„Zcela určitě to bylo způsobeno především tím, že šlo o státní vysílání. A také tím, že řadu let se Hlas Ameriky věnoval skutečně v naprosté většině informování o tom, jaká je americká každodennost. Hlas Ameriky mluvil o Americe. Byl to velký rozdíl oproti třeba Rádiu Svobodná Evropa, které bylo sice také americké, ale zaměřené zcela opačným způsobem, tedy mluvilo především o zemích, do kterých vysílalo,“ uvažuje Prokop Tomek.

I když od roku 1973 bylo možné Hlas Ameriky na našem území téměř nerušeně poslouchat, neznamenalo to, že by Státní bezpečnosti tato stanice nevadila. Geografická vzdálenost sice neumožňovala agentům StB tak intenzivní činnost jako v případě mnichovské Svobodné Evropy; o to víc se proto soustředili na dopad vysílání Hlasu Ameriky na posluchače.

Články v Rudém právu a „poznámky“ ve zpravodajství rozhlasu nebo televize mluvily o Hlasu Ameriky jako o „štvavé vysílačce“ a stavěly ho na roveň s onou už zmíněnou Svobodnou Evropou.

Nepřekvapí, že například většina dopisů, adresovaných na krycí adresu Hlasu Ameriky (Vladimír Mácha, Box 777, 20044 Washington D.C.), nikdy nedošla. Například v roce 1986 jich bylo do československé redakce doručeno 341, což zdaleka neodpovídalo skutečnému posluchačskému ohlasu. Když totiž Hlas Ameriky upozornil třeba v lednu 1971 na promítání filmů na pražské americké ambasádě, během dvou únorových týdnů se přišlo na filmy podívat sedm tisíc lidí!

Krycí adresa Hlasu Ameriky – a jeden z dopisů, který nikdy nedošel, protože jej Státní bezpečnost „vyřadila z dopravy“

Bránit lidem v psaní do Washingtonu a pronásledovat ty, kteří si dovolili podepsat se pod dopis plným jménem s adresou, bylo v podstatě jediné, co mohla Státní bezpečnost dělat. Své by o tom mohli vyprávět ti, kteří si na počátku 70. let napsali do Hlasu Ameriky o fotografie amerických astronautů…

V situační zprávě Federálního ministerstva vnitra z února 1971 se o tom píše: „Rozhlasová stanice Hlas Ameriky vysílala relaci, ve které upozorňovala na možnost získání některých fotografií amerických kosmonautů. Výzva měla mezi občany značnou odezvu. Mezi 11. a 17. únorem 1971 si o fotografie napsalo celkem 1437 občanů. Doporučené zásilky a dalších 50 obyčejných bylo uvolněno do dopravy, ostatní v počtu 1322 byly z dopravy vyřazeny.“ To takzvané „vyřazení z dopravy“ znamenalo, že na pokyn Státní bezpečnosti byly dopisy zničeny.

Ve druhé polovině 80. let sehrál Hlas Ameriky významnou roli v informování posluchačů o tom, co se děje přímo v Československu. Zprávy dodával z Vídně Ivan Medek – a ve střední Evropě se tou dobou pohyboval také reportér Jolyon Negele.

A doslova i v posledních hodinách diktatury sehrál Hlas Ameriky úlohu solidního zpravodajského média. Svobodnou Evropu svazovala pevná pravidla ověřování informací a stejně tuhé vysílací schéma – to způsobilo, že ve chvílích, kdy se 17. listopadu 1989 večer skutečně něco dělo, reprízovala Svobodná Evropa předtočené pořady, zatímco Hlas Ameriky mohl upravit své živé vysílání, které jako každý den začalo večer ve 21 hodin, a zařazovat aktuální informace, přicházející z Prahy.

Hlas Ameriky dnes jako moderní médium, využívající internetu

Kdo byli lidé, kteří stáli za vysíláním Hlasu Ameriky? Kolik posluchačů měl Hlas Ameriky v Československu? A co vysílá Hlas Ameriky dnes?

Na tyto a další otázky odpoví v pořadu Historie Plus s podtitulem Deset let bez Hlasu Ameriky historik Prokop Tomek. Pořad, doplněný řadou unikátních archivních ukázek, vysíláme v sobotu 1. března 2014 ve 21:10 hodin.

Spustit audio
autor: David Hertl