Zuzana Válková: Lekce z nesnášenlivosti pro lepší lidi
Spikleneckých teorií není nikdy dost. Zvlášť ne takových, jaké připadají zajímavé vlivným lidem, kteří jinak působí příčetně a mají za sebou víc než pět tříd základní školy. Po tragickém úspěchu QAnonu, údajném spiknutí satanistů s americkými demokraty, které vloni hnalo dav k americkému Kapitolu, se dostává ke slovu teorie Velké výměny.
V posledních dnech se o konspiraci, známé také jako Bílá genocida, debatuje v Kongresu i v médiích v souvislosti s rasově motivovanými vraždami v americkém Buffalu.
Čtěte také
Kořeny Velké výměny, tedy přesvědčení, že bílá rasa je odsouzena k zániku kvůli zlovolně řízené migraci a nízké porodnosti bílých žen, ovšem sahají na evropský kontinent. I proto má smysl alespoň tušit, oč se jedná. Příznivci Velké výměny navíc často působí jako zodpovědné bytosti upřímně ohledávající příčiny našeho populačního úbytku. Co by se proti takové péči dalo namítat, že ano?
Jedním z inspiračních zdrojů Velké výměny je dystopický román s názvem Tábor svatých, který vyšel ve Francii roku 1973 a jeho autorem je jistý Jean Raspail. Popularita knihy se vrací ve vlnách – naposledy se mezi nejprodávanější francouzské tituly zařadila v roce 2011. Kdysi nadchla amerického prezidenta Reagana, vcelku nedávno zase Steva Bannona, někdejšího šéfstratéga bývalého amerického prezidenta Trumpa. Chce-li však člověk pochopit kouzlo knihy, musí zadržet dech a pustit se ke zdroji: v našem případě k jejímu anglickému překladu.
Vědět o Velké výměně
Raspail vypráví příběh zániku Západu pod přílivem „hnědých a černých“ hord z různých koutů světa. Když se člověk knížkou probírá, napadá ho, že by se možná měla stát svéráznou středoškolskou učebnicí – autorka této glosy zatím neviděla stylisticky vybroušenější návod k probuzení našich nejstrašnějších atavismů.
Čtěte také
Raspail je v líčení odpudivosti „těch druhých“ natolik důsledný, až je srandovní. Tropy, se kterými pracuje, pozornější čtenář pochopí nejpozději po šesti stranách. Vše, co je evropské, má pro Raspaila následující atributy: je to svěží, voňavé, tradiční, svobodné, rozumné a čisté. To, co se na Západ řítí, je špinavé, vychrtlé, smradlavé, agresivní, hemží se to, je to deformované, nekontrolovaně to souloží a pojídá to výkaly.
Úvodní scéna Tábora svatých je fascinující sama o sobě. Francouzský profesor – čti „ztělesněný vrchol západní civilizace“ – stojí před svou vilou na jihofrancouzském pobřeží a spočítá si, že ve flotile lodí v blízkém přístavu se hemží dva miliony migrantů. Ty hned po příjezdu nenapadne nic lepšího než vyházet do vody mrtvoly lidí, kteří cestu nepřežili. Profesor si pomyslí cosi o tragickém milosrdenství a věnuje se kvalitě západu slunce.
Celé by to bylo směšné, kdyby kniha krátce po vydání nesklidila nadšené kritiky podle hesla „když je něco slušně napsané, nemůže to být blbé“ (Raspail je nositelem ceny Francouzské akademie). Už tehdy se navíc osvědčilo kňourání, že „takové věci se nesmějí říkat“.
K Raspailovým věštbám se o tři dekády později přidaly úvahy francouzského aktivisty jménem Renaud Camus. Ten teorii Velké výměny rozpracoval v politický program, který si oblíbila krajně pravicová hnutí po celém světě. Camus, neúspěšný uchazeč o nominaci do francouzských prezidentských voleb, si pro svůj boj zajistil podporu několika evropských osobností – mezi jinými i někdejšího českého prezidenta Václava Klause.
Co s tím nesmyslem dál? Těžko říct. Asi se nedá dělat nic chytřejšího než o Velké výměně vědět, pak se pěkně po zápaďácku umýt, navonět a vyrazit se někam bíle hemžit.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.