Způsob hledání nástupce Václava Havla

3. únor 2003

Najít prezidentského kandidáta, který by byl takzvaně průchodný, čili získal v parlamentu potřebnou většinu, je v tuto chvíli neřešitelný úkol. Je sice možné představit si několik takových většin, například většina, která by zahrnula i KSČM nebo taková, jejíž součástí by byla i ODS a nebo většina, kterou by vytvořili představitelé nynější vládní koalice spolu s nezávislými senátory.

To jsou ale teoretické spekulace. Praktická možnost kterékoliv z nich je málo pravděpodobná. Snaha o většinu včetně KSČM by z vlády katapultovala Unii svobody a Lidovci by jí nejspíš následovali. Snaha o většinu včetně ODS, tedy o většinu pro Klause, protože o někom jiném nechce ODS ani slyšet, by asi narazila na odpor protizemanovců v ČSSD a možná, že by rozložila Unii svobody. A nějaká většina inspirovaná shodou vládní koalice je těžko možná, protože na ní není připravena ČSSD.

Vlastně až nyní vychází zřetelně najevo, že tuto šlamastyku žádné z nejvyšších partajních grémií nepředvídalo, ačkoliv se to v nich hemží na slovo vzatými stratégy a všichni věděli dlouho předem, že Havlův mandát končí. Věru trpké poznání. Naše politické elity nejsou schopny uvažovat v dlouhodobé perspektivě a ani v té celostní. Co je to absence celostní perspektivy? Představme si dnešní Afghánistán. Snahu západu vytvořit z tohoto regionu fungující státní celek, sabotují snahy jednotlivých kmenových náčelníků a jejich družin zařídit se po svém. Celostní státotvorná perspektiva je jim cizí.

U nás se sice nestřílí, ale partikularismus jednotlivých partají, lobby a klientel má podobný účinek. Nepřekvapuje, že to platí o KSČM nebo ODS, obě se už dlouho chovají jako opevněné hrady. Zkouškou dospělosti se stala prezidentská volba pro ČSSD. Ta v ní neobstála. Aspoň zatím. Je ironií jejích dějin, že jí tuto situaci připravil zrovna její tvůrce.

Ale nejen on, působilo groteskně, jak tam byli zklamáni, když oba jejich kandidáti vypadli pokaždé už v prvním kole. Jako novomanželka, která druhý den po svatbě běduje, že se špatně vdala. Inu holka, asi sis špatně vybrala. Co jiného jí člověk může říct. Nepřekvapí, že na kulhavého koně vsadil pan Škromach, který byl z devadesáti procent přesvědčen o Zemanově zvolení.

Předností tohoto muže je spíš roztomilý úsměv než prognostická intuice. Zato překvapil Zdeněk Jičínský, založený racionálněji. Tvrdil, že když je drtivá většina ve straně pro Zemanovu kandidaturu, je zcela logické, že se strana včetně svých poslanců a senátorů za tuto kandidaturu postaví. Ač vzdělán v dialektice, tedy v rozumění realitě jakožto dějišti rozporů, nevzal pak profesor v úvahu, že něco jiného je kandidovat a něco jiného být zvolen. ČSSD se z nezdaru nevzpamatovala.

Hledání společného koaličního kandidáta jí otřásá v základech. Řada jejích prominentů zřejmě neví, která bije a trvá na logice Zdeňka Jičínského. Proč si nemůže voličsky nejsilnější strana určit svého kandidáta a trvat na něm? Co na tom, že už propadl? Nějakého koaličního? Dejte pokoj, koaliční partner je přece největší nepřítel, jak nás nedávno poučil pak Škromach.

Zdá se, že ti v ČSSD, jimž se říká Zemanovci, jsou prostě nenapravitelnými populisty. Představují si volbu prezidenta jako vyřazovací turnaj, který potrvá do úplného vyčerpání ostatních, zatímco ten nejsilnější vydrží. Nevidí, že už se hraje jiná hra. Parlament už přišel na to, jak nezvolit Zemana ani Klause, protože tím, kdo by mohl s touto fraškou skoncovat, ale místo toho jí prodlužuje, je právě ČSSD, je málo pravděpodobné, že zvítězil čistě její kandidáta. Je to zajímavé, současná ČSSD nemá s tou starou Sociální demokracií geneticky nic společného, jen ten Lidový dům. Přesto připomíná její dnešní situace krizi z roku 1920, která skončila rozkolem a vznikem Komunistické strany. Tu tady ale už máme, jmenuje se KSČM. Že by se k ní Zemanovci po úspěšném rozbití ČSSD přidali?

autor: Petr Příhoda
Spustit audio