Zpráva OSN o rozvoji světové chudoby

Dvacetčtyři zemí z této skupiny je postiženo vysokým výskytem nemoci AIDS. Třináct je ve válečném konfliktu a 31 je zatíženo obzvlášť vysokým dluhem. Drtivá většina těchto států se nachází v subsaharské Africe, tedy oblasti, kterou minulý týden navštívil americký prezident George Bush. A ačkoli přivezl přísliby velkorysé pomoci, jako například 15 miliard dolarů na boj proti epidemii AIDS, je zřejmé, že řešení problémů Afriky a třetího světa obecně vyžaduje mnohem větší úsilí celého mezinárodního společenství.

V souvislosti s nemocí AIDS k tomu vybízí i šokující odhady odborníků. Podle nich by se měl například do roku 2010 zdvojnásobit počet dětí, které kvůli AIDS přišly o jednoho nebo oba rodiče. V roce 2001 bylo takových dětí 14 milionů. Když už je řeč o životních podmínkách dětí, v celosvětovém měřítku jedno z pěti a v subsaharské Africe jedno ze tří dětí nedokončí základní školu. V průměru každou minutu umírá ve světě jedna žena na komplikace během těhotenství nebo při porodu. 800 milionů lidí, tedy 15 procent světové populace, trpí podvýživou.

To jsou jen některé z řady údajů, které ukazují, jak velký počet lidí žije v nesmírně těžkých podmínkách. Ovšem zpět k Bushově cestě do Afriky. V jednom z komentářů listu International Herald Tribune se v souvislosti s ní objevilo zajímavé srovnání. Podle oficiálních statistik činí majetek 400 nejbohatších Američanů bezmála 69 miliard dolarů. Může se to zdát neuvěřitelné, ale je to více, než majetek 166 milionů obyvatel Nigérie, Senegalu, Ugandy a Botswany, tedy čtyř z pěti zemí, které Bush minulý týden navštívil. A dlužno připomenout, že tyto státy nepatří k nejchudším na africkém kontinentu.

Tentýž komentář připomíná dva roky starou zprávu Světové zdravotnické organizace. V ní se uvádí, že pokud by vyspělé státy světa přispěly na prevenci či boj s nemocemi ročně 25-ti miliardami dolarů, v chudých zemích by nemuselo za stejně dlouhou dobu zemřít 8 milionů lidí. A opět pro srovnání, pokud jde o náklady na zdravotní péči: zatímco ve Spojených státech jsou to ročně 2 tisíce dolarů na osobu, v Africe je to pouze 10 dolarů. Zdrojem těchto informací je opět Světová zdravotnická organizace.

Je zřejmé, že přímá finanční pomoc není jediný a dokonce ani nejlepší způsob, jak potřebným zemím pomoci. K tomu, aby vynaložené prostředky a úsilí dárcovských zemí přinesly žádoucí a trvalé plody je třeba, aby země, které jsou příjemci pomoci, byly schopny pustit se do politických a hospodářských reforem. Přinejmenším stejná odpovědnost ale leží také na vyspělých státech světa. Žádá se totiž po nich mnohem více, než jen navýšení přímé finanční či hospodářské pomoci.

Minimálně stejně důležité je, aby vyspělé státy našly odvahu odepsat staré dluhy a odstranit celní bariéry, kterými se chrání před dovozem zboží ze zemí třetího světa. Vyspělý svět by si měl uvědomit, že v jeho přístupu k méně rozvinutým částem světa něco skutečně není v pořádku. V pořádku určitě není, když jsou dotace Evropské unie na chov krav nebo dotace americkým pěstitelům bavlny vyšší, než pomoc, kterou Evropská unie a Spojené státy poskytují subsaharské Africe.

Na politicích sice leží největší díl odpovědnosti, avšak problém může představovat i posun v chápání pojmu chudoby mezi veřejností ve vyspělých státech světa. Ukázal to například nedávný průzkum, provedený v Rakousku. Překvapivě velký počet obyvatel alpské republiky, od 12 do 17 procent, si pojem chudoba spojuje s tím nemít mobilní telefon, televizi či automobil, anebo s tím, že by si nemohli dopřát dovolenou v zahraničí.