Zločinec sympaťák

Vězeň byl pochopitelně dojat. Když se ovšem o své nevině snaží přesvědčit dospělé, vzbuzuje to jisté rozpaky. S pravděpodobností blížící se jistotě lze vyloučit, že by se nejbohatším mužem Ruska mohl stát anděl. Své ropné impérium Chodorkovskij vybudoval drsně, a zisky optimalizoval bez skrupulí. Na jeho osudu není ani tak zvláštní, že skončil za mřížemi, jako to, že se za mřížemi stal sympaťákem. Dílem za to jistě může podezření, že nepyká za podvody, ale za politické ambice.

"Proč právě on?" ptají se všichni, kdo mají povědomí o pozadí divoké ruské privatizace. Stejně jako on využil chaotické situace kdekdo. Vedle podezření na politické pozadí procesu ovšem Chodorkovskij vděčí za image oběti slabosti publika pro celebrity. Jeho vlídný úsměv skrze mříže je nesrovnatelně mediálně působivější, než kdyby se do objektivu fotoaparátu usmíval na své jachtě.

I vlídnost má ovšem své meze. Bezprostředně po vynesení rozsudku zažalovala jeho společnost Jukos ruskou vládu o jedenáct a půl miliardy dolarů. Jakou naději na úspěch má Chodorkovskij u moskevského arbitrážního soudu, zatím agentury neuvádějí, nicméně povšimněme si té bleskové proměny z beránka v dravce. Už zbývá jenom příběh, jak Putin našel v poště dětskou kresbu balonu, na kterém z ruské státní kasy odlétají miliardy z kapes daňových poplatníků. Takhle ovšem děti naštěstí nepřemýšlejí. A bohužel ani dospělí.