Zkouška členů Evropské unie

Při debatě o ústavě se rozhoduje o způsobu hlasování, tedy o způsobu, jak každý stát uplatní svůj vliv. Protože jde o otázku moci, řešení nemůže být snadné. Při diskusi o penězích to bude ještě těžší, protože půjde o to, kolik kdo do společné pokladny přispěje a kolik z ní kdo bude dostávat. Princip solidarity, na němž je celá evropská integrace založena, tady pokaždé prochází zkouškou.

Právě zmíněná konstatování nejsou nová, diskuse o penězích nejsou snadné mezi lidmi, tak proč by měly být snadnější mezi zeměmi? Nynější debaty se zadrhávají a budou se ještě více šmodrchat především proto, že už se jich účastní místo patnácti pětadvacet zemí. Staří členové se učí sžívat s nováčky a ti se zase rozkoukávají, jak se chovat v nové společnosti a jak si v ní vybrat místo.

Mnohému se dalo předejít již dříve. Příležitost vyřešit problém rozhodovacího mechanismu propásli dnešní členové unie před třemi roky v Nice. Francouzský prezident Jacques Chirac tam z takticko prestižních důvodů chtěl prosadit, že jeho země bude mít stejnou váhu jako po sjednocení lidnatější Spolková republika. Spojence k prosazení tohoto názoru získal Chirac ve Španělsku, které bylo za podporu odměněno takřka stejným vlivem jako Německo a Francie.

Nyní tyto dvě země mechanismus z Nice odmítají jako nevýhodný, protože při jeho používání je těžké dosáhnout dohody. Jenže dnes jsou u vyjednávacího stolu země, které 1. května vstoupí do unie, v jiném postavení než před třemi lety, kdy se mohly prosadit jen mírou hlasitosti. Dnes je dohoda bez jejich souhlasu nemožná, hra v pětadvaceti se proto komplikuje.

Nováčci musí být nanejvýš pozorní, protože v debatě o penězích nepůjde jen o výsledek, ale také o to, jak ho bude dosaženo. A to je nanejvýš důležité ve chvíli, kdy si každý z pětadvaceti vymezuje svůj akční prostor.

Proč, když konečné slovo při rozdělování společných fondů mají členové, je názor Evropské komise tak důležitý? Protože tým komisařů má být sice jen vykonavatelem vůle pětadvacítky, ale v Bruselu se zároveň dělají výpočty, zda a jak se dají nápady šéfů států a vlád provést. A navíc, Evropská komise je obecně považována za strážce dodržování dohod.

Když si Romano Prodi s ostatními komisaři promyslel nápad šesti zemí, které nejvíce přispívají do společné pokladny, musel nahlas říci, že takhle by to asi nešlo. Nápad zmrazit výšku rozpočtu unie na úroveň jednoho procenta, jak chce šestice Británie, Francie, Německo, Nizozemsko Rakousko a Švédsko, odpovídá trendu šetřit a argumentu, když šetří vlády, proč by neměla šetřit celá unie.

Předseda Evropské komise proto připomněl, že úspory jsou jedna věc, ale že na druhé straně si členové, včetně nynějších obhájců škrtů, ledacos dohodli a podepsali. Například, že chtějí více investovat do vědy a výzkumu, do komunikačních sítí a dálnic a do společné obranné politiky. Nelze také pominout, že přijímaných deset nových členů má takovou ekonomickou úroveň, že v ještě mnoha dalších letech by měli z Bruselu více dostávat než tam posílat. Proto by Prodiho memorandum měli přivítat právě oni. A vedle nich možná také v Bukurešti a v Sofii, protože v nynějších debatách poněkud zaniká, že se s přijetím Rumunska a Bulharska se předběžně počítá v roce 2007, zrovna když začne nový sedmiletý finanční rozpis unie. Vedle dnešních desíti nových uchazečů o subvence přibudou ještě dva další.

Výsledky účetních propočtů by měly hrát ve prospěch nových členů a proti snahám škrtat. Při finančních rozvahách ale nelze přehlížet, kolik kdo a jak přispívá. Například Spolková republika i se svou dnes zadýchanou ekonomikou byla a je vůči ostatním pořád velkorysá. Dnešní unie prochází zkouškou, zda princip solidarity platí pro všechny a nejen, když jde o peníze.