Zimbabwe vystoupilo z britského Společenství

Nejznámnějším rebelem však byla bezesporu Jižní Afrika, která kvůli apartheidu strávila za branami Commmonwealthu dlouhé, více než tři desítky let trvající období mezi lety 1961 až 1994. Obdobný scénář čeká zřejmě i na Zimbabwe, přičemž otázkou není zda, ale kdy se tato země vrátí. Za nejzazší mez lze zřejmě považovat okamžik, kdy bude stárnoucí autokrat Mugabe nahrazen umírněnějším vůdcem.

Z ekonomického i politického hlediska má ostatně prezidentovo gesto pro jeho zemi pramalý dopad. I když se Zimbabwe nachází v nejhorší krizi od partyzánské války v 70-tých letech a roční inflace pravidelně překonává 500procentní hranici, fondy Společenství jsou silně omezené a země tak s odchodem z této organizace neztrácí žádnou významnou pomoc či výhody. Z politického hlediska je odchod sice nepříjemný, ale vyloučení by bylo znamenalo daleko větší pokoření, a právě tomu se ješitný Mugabe snažil vyhnout. Svazek zemí spojených neslavnou koloniální minulostí, sdílí ostatně jen velmi málo principů kromě toho, jímž Mugabe okázale pohrdá - a tím je úcta k demokratickým principům. Právě její nedostatek v podobě zmanipulovaných loňských voleb přivodil Zimbabwe pozastavení členství.

Skutečnou katastrofou Společenství by však bylo, kdyby se Mugabemu podařilo prosadit umělé dělení klubu na země severu a jihu, nebo bílých a černých. Ačkoli oficiální zimbabwský tisk označuje vyloučení za čistě rasistické, byl to právě Mugabe, kdo se snažil organizaci destabilizovat rozdmýcháním antikolonialistických a protirasistických nálad a vyvolat rozkol mezi africko-karibskými zeměmi a bílými mocnostmi, jako jsou Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland.

Neúspěšný pokus sesadit generálního tajemníka Commonwealthu, Novozélanďana Donalda McKinnona na začátku summitu jenom odhalil Mugabeho průhlednou strategii - ospravedlnit své pochybné vládní praktiky tím, že je převlékne za boj černé Afriky proti bílým neokolonialistům.

Spor o sankce vůči Zimbabwe na první pohled Společnostní rozdělil - země jako Jižní Afrika, Mozambik, Namíbie a Zambie jsou pro jejich zrušení. Zástupci některých afrických a asijských zemí také tvrdí, že izolace Zimbabwe je chybou a že je třeba jeho Mugabeho zapojit do dialogu. Důležité však je, že se africké země i dědici koloniálních mocností na rozdíl od Mugabeho ve svém vývoji nezastavily. I když mnohé režimy členských států mají k demokratické dokonalosti daleko, současnou generaci afrických vůdců už netvoří diktátoři a despotové. Naopak, v čele zemí jižní části černého kontinentu stojí lidé zvolení ve svobodných volbách. Jejich opatrná podpora Mugabemu tak nevěstí žádnou revoltu v rámci Společenství, nýbrž prozrazuje optimistický výhled k brzkému řešení zimbabwské krize.