Zimbabwe jako obecný problém demokracie v Africe

Jde o to, proč ostatní africké státy jednoznačně Mugabeho neodsoudily a nevyzvaly ho, aby odstoupil a uvolnil cestu k demokracii v Zimbabwe? V minulých dnech se v Egyptě sešlo jednání Africké unie, vrcholné politické organizace, v níž se scházejí šéfové vlád afrických zemí. K všeobecnému překvapení většina těchto vůdců, celkem jich bylo 53, Mugabeho neodsoudila, přijala nedemokratické a zfalšované volby v Zimbabwe a odmítla i jakékoli sankce vůči této zemi. Jediným výsledkem byl apel, aby prezident Mugabe vytvořil jakousi vládu národní jednoty, složenou z příslušníků vlády a opozice, podobně jako se to stalo v tomto roce v Keni. Což samozřejmě Mugabe odmítnul, stejně jako opozice. Otázkou tedy je, proč se většina afrických vůdců takto zachovala?

Nabízím vysvětlení, které vyplývá z poválečné historie afrických zemí. Po druhé světové válce se v Africe postupně vytvářely v některých zemích zárodky demokratických změn. Většinou šlo o osvobozenecká hnutí proti evropským koloniálním správám, hnutí, v jejichž čele stály významné postavy afrických kmenových vůdců. Jejich moc, kterou získali v revolučních bojích, jim připadala a připadá jako moc, kterou rozhodně nemusí odložit na základě nějakých demokratických voleb. Jde o zásadní nepochopeni podstaty demokracie, jejímž základem jsou svobodné volby, které slouží k výměně vlády, pokud již neodpovídá zájmům většiny obyvatel. Afričtí vůdci si naopak myslí, že volby mají sloužit jen k potvrzení jejich moci a proto neváhají jimi manipulovat a falšovat je ve svůj prospěch. Mnohým z nich připadají demokratické volby jen jako nutný zvyk, jenž musí vláda dodržet, aby vůbec mohla jednat v mezinárodních vztazích. Mugabe neuznal výsledky prvního kola prezidentských voleb v Zimbabwe a nařídil uspořádat druhé kolo, které brutálně zmanipuloval a nechal se prohlásit znovu prezidentem. Učinil tak proto, aby se nemohlo říci, že odmítá demokracii jako takovou, jenže nepochopil, že právě tímto postupem dal jasně najevo, že o demokracii neví vůbec nic.

Podpořili ho především tři přátelé, představitelé tří afrických zemí. Zaprvé osmdesátiletý egyptský prezident Mubarak, jenž stojí v čele autoritativního prezidentského systému, v němž jsou pravidelně každé volby zmanipulovány s cílem, udržet za každou cenu Mubaraka co nejdéle v úřadě prezidenta. Zadruhé ugandský prezident Museveni. Tento generál-poručík je v úřadě prezidenta v podstatě od roku 1986, tedy 22 let a opravdu nechápe, proč by jeho přítel Mugabe měl kvůli nějakým volbám opustit moc. Jako třetí podpořil Mugabeho tanzanský prezident Kikwete, jenž je prezidentem od roku 2005, ale také nevyšel ze svobodných voleb. Byl totiž kandidátem tanzanské státostrany Chama Cha Mapinduzi, která pravidelně všechny volby falšuje. Kikwete dokonce nyní gratuloval zimbabwskému lidu k historickému volebnímu výsledku. V Africké unii totiž platí pravidlo, že neakceptuje žádného vůdce, jenž by nevzešel z voleb. Proto také Mugabe násilím donutil a dohnal lidi k volbám.

A nyní se dostáváme k dalšímu a nejdůležitějšímu aspektu skandálního uznání zimbabwských prezidentských voleb vůdci Africké unie. Ti jsou totiž přesvědčeni, že osvobozenecké revoluce byly jakýmsi posvátným aktem vzniku nezávislosti, který je nutné chránit před veškerým vměšováním evropských zemí a Spojených států. Nechápou nezávislost jako první krok k demokratickému vývoji, ale jako konečný akt uchopení politické moci, kterou už nechtějí pustit z rukou a chtějí ji předávat pouze těm, o nichž sami rozhodnou.. Svobodné volby pak pojímají jako ohrožení své moci. Když se podíváme na Zimbabwe, uvidíme následující vývoj. Po dlouhých bojích proti britské koloniální správě, v nichž se velmi angažoval právě přesvědčený marxista Mugabe, získala Zimbabwe nezávislost v roce 1980. V roce 1989 pak skončila občanská válka, vznikla vláda s širokou podporou obyvatel a v podstatě jedna hlavní vládní strana Zimbabwská africká národní unie - Patriotická fronta (ZANU-PF). V Zimbabwe vznikl prezidentský systém, v němž je prezident také předsedou vlády. Prezidentem se stal Robert Mugabe, v nějž mezinárodní společenství vkládalo jisté naděje. Jenže si málokdo všímal, že každé volby byly zmanipulovány a poznamenány násilím z vládní strany. Systematicky byla také odstraňována dělba moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, stručně řečeno, v Zimbabwe se demokratický vývoj zastavil.

Přesto dále posilovala touha občanské společnosti po demokratických změnách, občané se nedali odradit násilím ze strany vládnoucího režimu, chtěli a chtějí se politicky angažovat. Nakonec i skutečnost, že vlastně v posledních prezidentských volbách zvítězil kandidát opozice, mluví za všechno. Důležitou otázkou je, proč se vlastně Mugabe stal z mezinárodně respektovaného vůdce s velkou domácí autoritou takto odpudivou postavou? To, že zastavil a potlačil vývoj k demokracii má ještě další důvody než jen touhu po moci.

Každá osvobozenecká revoluce v Africe znamenala obrovskou odpovědnost, ale také nesmírnou zátěž pro nové vůdce. Nikdo z nich o demokracii mnoho nevěděl a stali se dříve či později obětí vlastní touhy po co největší velikosti, slávě a bohatství, obklopili se klientelistickými systémy, především z příslušníků vlastního kmene a nastoupili cestu systematického porušování základních demokratických pravidel a zvyklostí. Druhým aspektem je strach, jenž Mugabeho a jemu podobné revoluční vůdce ovládal a ovládá. V roce 1997 ho například ohrožovali na životě jeho bývalí spolubojovníci, váleční veteráni, kteří požadovali vyplacení obrovských náhrad za léta občanské války. Mugabe jim podlehl a přivedl státní pokladnu do velmi vážných problémů. Tehdy se naplno projevila labilita celého systému, jenž byl založen na státní kontrole ekonomiky, rozsáhlém státním vlastnictví, kontrole cen a subvencích atd. Naděje na politické změny po tomto zlomu téměř vyhasly.

Když se díváte na postavu Roberta Mugabeho v televizi, jistě si povšimnete, že se sotva drží na nohou. Připomíná tak trochu bývalé sovětské vůdce z doby před rozpadem Sovětského svazu. Dnes je mu 84 let, ale stále stejně šíří odpor a hrůzu a nechce se vzdát ani kousku moci. Je ovšem současně symbolem afrických osvobozeneckých revolucí, toho, že revoluce v Africe stále vítězí nad demokracií. Otázkou je, jak dlouho?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .