Zemřel Karel Kašpárek

Narodil se v Olešnici, vystudoval v Brně medicínu, před únorem 1948 se angažoval v Československé straně lidové, působil ve vedení akademických klubů ČSL na vysokých školách. Po komunistickém puči v roce 1948 byl ze strany vyloučen jako jeden z prvních 13 politiků, mezi nimi byl i Jan Šrámek, předseda exilové vlády v Londýně v době druhé světové války.

Poté odešel do exilu, kde nastoupil do československého oddělení Rádia Svobodná Evropa (RFE/RL) v Mnichově jako redaktor zpráv. Později byl vedoucí redakce zpráv a předseda celopodnikové zaměstnanecké rady, v roce 1989 ředitel československého vysílání. Působil zde celkem 36 let.

V roce 2005 převzal Cenu Jihomoravského kraje jako "osobnost, jejíž život a jednání výrazným způsobem reprezentuje Jihomoravský kraj a přispívá k jeho věhlasu a dobrému jménu."

Úvahu nad plynoucím časem a dvou pohřbech napsal Karel Moudrý:

Dva pohřby

Psát ve dnech, kdy začala hořet Praha, je obtížné. Zmatek, spekulace, dohady. V noci na pátek jsme zírali na televizi, na obrovský požár Průmyslového paláce. Aféra spisovatel Kundera spadla z titulních stran. Na pár dní vystřídalo na hitparádě senzací slavného spisovatele střílení v ulici V kolkovně na Starém Městě. A ještě než jsme se stačili pohádat o vině či nevině staré půl století, už nám hořel Průmyslový palác. V pátek ráno jsme se dočetli, že Jaroslav Tvrdík prohlásil : "Jde o další nešťastnou shodu náhod." A také to, co řekl primátor hlavního města Pavel Bém už ve čtvrtek v noci v televizi na podezření, že se jedná o vyřizování účtů :

" Lhal bych, kdyby mě to nenapadlo, a skutečně mě to až děsí... Do civilizované společnosti vyřizování účtů nepatří."

Upřímně řečeno : Kdo z nás v této chvíli může říci, jak to všechno do podrobností bylo a hlavně, jak to všechno ještě bude. Po vraždě Václava Kočky poletovala kolem mediální černá můra záhadně pošeptané věty. Nakonec zůstal známý otazník : Šeptali si, nebo ne, když ano, tak co?"

V Průmyslovém paláci, dočítáme se, někteří svědci slyšeli výbuch a vzápětí vypukl obrovský požár. Okna budovy byla otevřená, jak nám sdělila televize před kulisou gigantického ohně. Průvan ohňům prospívá.

Co neprospívá nám, je jistota, že žijeme v ději představení, v němž nám není přisouzeno více než role komparsu.

Máme své přízemní starosti, jak zaplatit činži, o kolik zdražily cigarety a o kolik řízek, našimi módními závody jsou krámky Vietnamců a Číňanů. Neumíme si představit svět, v němž máme v kapse peníze tak za čtyři pět let práce za 20 000 korun čistého měsíčně.

Nic z toho, co máme dnes, nemusí už zítra platit.

Když v roce 1891 otevřeli velkou a slavnou výstavu, dálo se tak ve znamení oslavy českého průmyslu a řemesla, vůle, šikovnosti, snažení a také nezbytné součásti pocitu národní identity. Zůstaly po té slavné výstavě budovy a Křižíkova fontána, obrovské prostory u Stromovky, které nám komunisté nazvali Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka. Tam jsme kromě jiného kulturně oddechovali i na poutích a u střelnic s papírovými růžemi, na kolotočích a báli se ve strašidelných zámcích. Dnes se svět papírových růží a papouška, který nám za korunu větší osud, změnil v realitu skutečné střelby a skutečného požáru a my se chtěj nechtěj musíme ptát, co bude dál a co to vlastně tři výstřely v baru na Starém Městě rozpoutaly.

Je ten svět o pomíjejícnosti a pošetilosti, o komediích a tragédiích, trápení a starostech, hledání a nenalézání i vrtošivé spravedlnosti.

Aby těch špatných zpráv nebylo dost, dozvěděl jsem se, ve čtvrtek v noci, že v Mnichově zemřel, ve věku 85 let, Karel Kašpárek. Jeden z posledních mužů, kteří pamatovali vznik Svobodné Evropy v Mnichově, jeden z posledních, kteří v té rozhlasové stanici byli od počátku do konce. Říkávali jsme mu "lovec špionů", napůl z legrace a napůl vážně, protože se snažil o nemožné : dočkat se spravedlnosti a dožít se nejenom konce komunistického režimu, ale být svědkem, jak vinní budou prohlášeni za vinné.

Symbolem zla se pro něj stal hrdinný kapitán Minařík. A mnozí další zaměstnanci RFE v Mnichově, kteří s komunistickou tajnou službou spolupracovali, jednou pro odměnu, jindy z přesvědčení a Karel Kašpárek se s tím obtížně a nerad smiřoval. Hájil v soukromé válce pověst a čest stanice, psal a hledal spojence, až se pro mnohé stal přítěží. Větrných mlýnů bývá více než osamělých rytířů.

Shodou okolností, a tentokrát jde skutečně o náhodu, se příští středu budou konat dva pohřby. Jeden v Praze, v břevnovském klášteře, kde zazpívá Daniel Hůlka, druhý v Mnichově, na Nordfriedhofu, kde má hrob Sláva Volný i Rozina Jadrná Pokorná.

Nad oběma rakvemi bude hovořit kněz. Zástupce mocnosti, která lidský život poměřuje spásou duše.

Pražský pohřeb bude sledovat národ. Mnichovský několik málo pozůstalých, přátel, známých.

Daniel Hůlka bude prý zpívat Schubertovu Ave Maria.

Na spoustu věcí bych se rád přeptal v nebi. Ale nějak tam neberou telefon.

cro6@rozhlas.cz

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .