Zemřel Ivan Medek

Ze svého minibytu jedna plus jedna na Letné v posledních letech už nevycházel, protože ho těžké astma a kortikoidy upoutaly na invalidní vozík a výtah v jejich domě jezdil jen do mezipatra: ale návštěvy přijímal vždycky ochotně. A jak o tom svědčí sporadické rozhovory v novinách, měl co říct a servítky si nebral. Třeba před rokem v LN, kdy na otázku, v jakém stavu je česká společnost 20 let po převratu, odpověděl, že podle něj "česká společnost obecně vzato vlastně neexistuje. Je to rozbitá tlupa lidí, z níž většina kouká vlastním směrem a snaží se ukořistit pro sebe maximum".

Stejně jako občany, nešanoval někdejší Havlův kancléř ani politiky. Včetně sebe ovšem: "Komunistickou stranu jsme měli zakázat", přiznal v Lidovkách a dodal, že ho v tom velmi ovlivnil bývalý rakouský kancléř Kreisky, který říkával: Nikdy je nezakazujte, půjdou do ilegality a to je jediná věc, kterou umí. Vládnout neumí. Nikdy to neuměli a umět to nebudou. Nechte je být a lidi na to přijdou sami, že jsou to neřádi. "V tom", dodal před rokem Ivan Medek, "jsme se mýlili". Jak to? I na to měl Medek odpověď: Češi jsou praktičtí, řekl, a kdyby zjistili, že volit komunisty jim nic nepřináší, tak by je nevolili. Jenže oni si pořád ještě myslí, že pro ně komunisté něco udělají.

Už předtím přiznal Ivan Medek v rozhovoru s MFD, že když se po roce 89 vrátil z exilu v Rakousku, tak si nebyl jist, zda se nemýlil, když si myslel, že národ chce změnu režimu. Mnozí lidé svobodu zřejmě nepotřebovali. Jen chtěli peníze, aby mohli víc nakupovat a jezdit na dovolenou.

V tom Ivan Medek se svým národem, který až starosvětsky, po masarykovsku miloval, věru nesouzněl. Nejen jeho datum narození, 13. červenec 1925, i jeho rodinné kořeny sahají hluboko do zrodu československé demokracie. Otec Rudolf vedl do boje za ni oddíly Československých legií. Dědeček z matčiny strany byl malíř Antonín Slavíček, po jehož smrti se Medkova babička provdala za Masarykova syna Herberta. Takže jejich dvě dcery byly tetami Ivana Medka. Jeho mladší bratr Mikuláš patří k nejvýznačnějším českým malířům. Umění bylo také Ivanovou vášní: ovšem umění hudební. Studia hudební teorie na konservatoři nedokončil kvůli únoru 48. Z České filharmonie ho vyhodili po podpisu Charty 77. Přesto o rok později spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Když "nátlakové akce" STB proti němu začaly mít život ohrožující podobu, emigroval Ivan Medek do Vídně. To bylo v srpnu 1978. Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa v něm získaly nedocenitelného spolupracovníka: od té chvíle mohly bez strachu z podvrhů vysílat a komentovat všechny materiály Charty, nebo sdělení Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, kterými je takřka denně zásoboval. Zahraniční rozhlasy věděly, že co přijde od Medka, je prověřené. Ale nejen to: měl úžasný hlasový projev, takže z jeho úst zněly rozbory nepravostí režimu věrohodně dvojnásob. Před časem to připomněl projekt, kdy cestující na jedné z tras pražského metra slyšeli z ničeho nic Ivana Medka hlásit dřívější názvy stanic s jeho nezaměnitelně břitkým komentářem. Díky internetu zní ale jeho hlas dodnes na webových stránkách. A to na Aktuálně.cz, kde Ivan Medek v roce 2007 pár měsíců blogoval. Tak si ho teď, naposled, spolu poslechněme: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ivan-medek.php?itemid=768

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .