Železo v oceánu by přineslo toxický vodní květ

Řasy rozsivky z rodu Pseudo-nitzschia do vody uvolňují jedovatou kyselinu domoovou. Během masivního kvetení těchto řas toxin vstupuje do potravního řetězce a bývá příčinou jak dočasných uzavření oblastí pro rybáře, tak otrav mořských savců i ptáků, kteří sežerou kontaminované ryby. V pobřežních oblastech k tomu dochází vcelku pravidelně, ale výskytu jedovatého květu na širém moři se zatím příliš velká pozornost nevěnovala.

Na otevřeném oceánu jsou řasy příliš rozptýlené na to, aby jejich toxin mohl vyvolat nějaké škody. To však platí jen za normálních okolností a v případě, že bychom do vody sypali železo, by se to mohlo rychle změnit. To, že řasy v přítomnosti železa lépe rostou, je známá věc. Poněkud kontroverzní plány na řešení vysoké koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře s tím přímo počítají. Víc železa rovná se víc řas a tím i větší množství zafixovaného uhlíku. Problém je, že růst řas Pseudo-nitzschia železo stimuluje až extrémně a řasy se stávají dominantní složkou fytoplanktonu. Obohacení vody železem má proto za následek jedovatý vodní květ a oceán zamořený kyselinou domoovou.

Železo se do vody dostává také přirozenými procesy – například během sopečných výbuchů nebo prachových bouří. Jedovatý vodní květ na otevřeném oceánu je proto miliony let starý fenomén, ke kterému však dochází jen sporadicky. Sypání železa do oceánu ve velkém měřítku by z něj však mohlo udělat běžnou záležitost a toxin by mohl vstupovat do potravního řetězce stejně, jako to dělá v pobřežních oblastech.

Zdroj: University of California Santa Cruz, PNAS