Zdravotníci v rybníce

17. říjen 2003

Svázat svému partnerovi ruce za zády, dát mu na krk metrákové závaží, pak ho hodit do rybníka a ještě mít na hrázi nechutné poznámky. Tak se jistě nechová slušný člověk. Jenže přesně tímto způsobem zachází podle místopředsedy ODS Petra Nečase vládní sociální demokracie se zdravotnictvím. Jestli má pravdu, je to na pováženou.

Nečasovi nejvíce vadí, jak se ministryně Marie Součková a její kolegové zachovali ke krajům. Předal- ať si s nimi poradí, jak chtějí. Šest miliard kraje neseženou, tak vysoké příjmy k dispozici nemají. Vláda sice slibuje dotaci něco přes miliardu, ale klade si v podstatě nesplnitelné podmínky. Kraje mají prý předem říci, které nemocnice zruší. Pak se oddluží jenom ty zdravé. Místopředseda ODS tedy hovoří velmi emotivně, jak se ale zdá, v zásadě má pravdu.

Co dnes mohou kraje vlastně dělat? Zoufale se snaží nemocnice donutit, aby udržely vyrovnanou bilanci alespoň letos a nepřidávaly k minulým dluhům ještě další. Nutno říci, že se jim to nedaří.

Jednu věc je třeba připomenout. Nemocnice v krajích nejsou jediným pilířem českého zdravotnictví. Existují ještě velké státní nemocnice, které mají stejný obrat jako krajské. Jak známo, důležité jsou i ambulance praktických a speciálních lékařů, vedle toho ještě léková politika. Každý z těchto čtyř sektorů utrácí zhruba stejnou část ze 170 miliard korun, které Česká republika vydává ročně za své zdravotnictví.

Chová se sociální demokracie stejně macešsky ke všem součástem zdravotnického systému? Není tomu tak. Výdaje za léky bývají označovány spíše za plýtvání penězi a dostatečně výmluvný je sám fakt, že v Česku jsou k mání stejné léky jako v západní Evropě.

Soukromé ambulance dostávají peníze 20 dnů po lhůtě splatnosti, tato lhůta se ale v posledních měsících neprodlužuje. Obhájci ministerstva navíc upozorňují, že například nemocenské pokladny jihoevropských států mají prodlení často několikrát větší. Velké nemocnice si mohou stěžovat nejméně - jejich lobby v posledních letech dokázala na pojišťovnách vždy vynutit takový růst dotací, že významně překračovaly růst hrubého domácího produktu.

K ostatním zdravotnickým sektorům se tedy vláda tolik macešsky nechová. Nečasovo tvrzení o pozorovateli na břehu rybníka lze přesto zobecnit. Zdravotníci si v posledních letech zvykli utrácet peníze a také investovat bez kontroly. Minulé vlády tomu skutečně jen přihlížely a nechávaly peníze utíkat. Přihlíží i Špidlův kabinet, jenže peníze mezitím došly. Ministři přihlížející z hráze nemohou tonoucím krajům pomoci, protože jsou v úplně stejné situaci. Kraje nemají na zaplacení dluhů krajských nemocnic a vládě chybí peníze na dluhy celého zdravotnictví. Zdá se, že nakonec utonou všichni.

Naštěstí je Nečasovo přirovnání přece jen trochu nepřesné. Zdravotnictví totiž není soukromý, ale veřejný sektor. Neplatí ho tedy jeho zákazníci, ale občané ze- platí se zpožděním. Nic nekrachuje a dluhy chod zdravotnictví dosud neohrožují.

Z takového pohledu je třeba hodnotit chování vlády, lékařů i krajů. Jde o to, aby se dluhy nezvětšovaly - a tedy lhůty splatnosti neprodlužovaly. Hlavní ctností všech, kdo mají zdravotnictví na starost se dnes stalo - nevydávat žádné peníze navíc.

Kraje a také velké nemocnice dnes tyto peníze navíc žádají. Vláda jim je nedává a dobře činí.

Těžko dnes hodnotit ministryni Marii Součkovou i postup vlády ve zdravotnictví. Třeba jsou úplně neschopní, to je i možné. Jenže dodržují hlavní pravidlo a tím dokazují svou kompetenci. Je jasné, že nadlouho s tím nevystačí. Budou muset dělat další reformní kroky včetně lepší kontroly kvality lékařských služeb. Ale tyto kroky by stejně neměly velký význam, dokud se nezačnou hlídat peníze.

autor: Petr Holub
Spustit audio